https://www.tigis.cz/images/stories/psychiatrie/Psychiatrie_2022/Psychiatrie_2_2022/editorial_Psychiatrie_2_2022.pdf
V posledním čísle Psychiatrie (2/2022) jsem zaznamenal editorial PhDr. Winklera.
Autor, ředitel NUDZ, oslavuje úspěchy, shrnuje reformu psychiatrie, která se změnila do reformy péče o duševní zdraví. Psychiatry nepotřebuje.
A potřebovat nebude, jak autor konstatuje, když vyhlašuje druhou fázi reformy, s tím, že….. nedostatek odborného personálu nelze nahradit ani v řádu let….proto chce zapojit profese, které nejsou primárně specializované na duševní zdraví.
To je zajímavý výsledek reformy psychiatrie, rezignace na výchovu a odbornost lékařů a předávání léčebných kompetencí učitelům a sociálním pracovníkům. Autor tím definuje reformu jako Antipsychiatrickou.
Psychiatrie prý stigmatizuje, takže když nebudou psychiatři, nebude stigma. Budou multidisciplinární týmy, ale nebude lékař, který by léčil.
V roce 2020 klesl počet psychiatrů v ambulancích, viz ročenka UZIS 2020 psychiatrie na str. 12 (*) .
Takovým výsledkem se autor chlubí a v závěru apeluje
Teď není čas, ohlížet se na kritizující skeptiky, kteří pro reformu dosud nic neudělali, teď je čas se semknout, vytrvat a vytvářet prostředí, které znatelně zvýší kvalitu života současných a budoucích generací.
Reformisté si nikdy nedělali vrásky s jinými názory. Jednoduše je ignorují.
V medicíně je však diskuze základem.
Je škoda, že odborná společnost na pravidla diskurzu rezignuje. Překvapující je, že se tím autor, vědec, chlubí.
Skepse je odmítání apriorního přijímání novinek. Skeptický pohled se opírá o evidenci, praktickou, žitou zkušenost , je základní součástí medicínského a psychiatrického myšlení, jak jsem se je naučil. Mám pochybovat a tím vylepšovat své nástroje, mám se vystavovat kritice.
Pochybovat je zdravé.
Myslím, že bychom se neměli zbavovat medicínských kořenů. Psychiatrie je interní obor, psychiatři jsou lékaři, kteří mají za úkol diagnostikovat a léčit duševní nemoci.
Psychiatr neříká, jak má pacient žít, nesnaží se řídit jeho život, příjmy, výdaje, nechce určovat, s kým má pacient bydlet, ani jak má vychovávat své děti.
Úkolem psychiatra je zjistit, jakou nemocí pacient trpí a má tuto nemoc léčit. Nic víc.
Psychiatrie nemá být zneužívána k „formování budoucích generací“.
MUDr. Karel Moravec, ambulantní psychiatr
* https://www.uzis.cz/index.php?pg=vystupy–statistika-vybranych-oboru-lekarske-pece–psychiatrie
Mám pocit, že jsem se vrátila více než o 40 let zpět a “ spěji s ostatními ke světlým zítřkům „. Něco podobného zažívám v přímém přenosu , když bývalý traktorista provádí reformu psychiatrické péče – bez jakékoliv znalosti problematiky , ale se stranickou minulostí ,kdy dostal teplé místečko – kdyby alespoň v klidu nic nedělal, ale aktivní… je hrozná věc . Asi to již nechce reformu ,ale revoluci .
Postoje s. Winklera v čele Reformy psychiatrické péče umožňují vhled do filosofie a kuchařky této Reformy, jejíž první fáze skončila vyčerpáním peněz z fondů EU.
Už nastaly světlé zítřky a další fázi budou budovat všichni, jen s psychiatry je potíž, že „rychle zestárli“, tudíž nejsou a vs. ani nebudou.
Navrhují, aby tímto protagonistou Reformy byli veřejně jmenováni jeho nejbližší spolupracovníci, kteří smýšlejí a pracují obdobným způsobem, zejména z řad psychiatrů. Ti nám vysvětlí, proč se po pětiletce Reformy stávají psychiatrické praxe neprodejnými a zájemci o obor se nehlásí.
Také by mě zajímaly výsledky auditu v nově vzniklých zařízeních Reformy, co se týká jejich nákladů, výtěžnosti a úspěšnosti. Už existuje nějaký kalkul, proč čerpat další peníze ze zdravotního pojištění?
V neposlední řadě není slyšet hlas davu spokojených pacientů, zatímco přetížené psychiatrické ambulance denně odmítají desítky nových pacientů a objednací doby se prodlužují na měsíce. Mohli by protagonisté Reformy věnovat pozornost i takovým maličkostem?
Závěrem něco pozitivní: Díky za tento svobodomyslný web!
amen
Já jsem se dostala k ,,proslovu “ PhDr.Winklera až nyní. Nestačím zírat. Pan ředitel mluví o tématu , kterému zjevně nerozumí. Reformu psychiatrické péče sleduji od jejího počátku. Sama jsem byla touto myšlenkou nadšena a proto jsem se vrhla ze všech sil a peněz do budování psychoterapeutického stacionáře pro tzv. Těžké duševní poruchy. Kdybych tušila, jak strašně náročná práce mě čeká…Ale řekla jsem si, je reforma , určitě mě podpoří legislativa, pojišťovna, dotační programy.. Samozřejmě všechno trvalo dlouho , nic nebylo připraveno, všechny kritéria se měnila za pochodu – tím myslím zejména nutný počet lékařů, psychologů, psychiatrických sester… Nic z to toho tvůrci reformy vůbec nevzali v potaz. Velmi nekvalitní příprava pro tak velký projet… O tom, že z provozu ambulance jsem musela dotovat pár let provoz stacionáře ani nemluvím. Ale funguje to. Jenže plně funkčních stacionářů je málo , vznikají CDZ , která se často dotují pomocí rozmělněných úvazků zaměstnanců psychiatrických oddělení a léčeben. Recipročně a hlavně direktivně se snižuje počet lůžek v léčebnách. Takže nyní máme neustálý nedostatek lůžek , funkčních stacionářů málo.. CDZ nemají vyřešené financování a tak bych zde mohla pokračovat .Jenže má frustrace nic nezmění a ti, co by měli o něčem rozhodovat – zjevně dle PhDr. Winklera vůbec nerozumí , co se tu v oblasti péče o duševně nemocného člověka děje. Netuší, kolik pacientů musí denně ošetřit ambulantní psychiatr.. nemluvě o neuvěřitelně velkém ,,papírování“ a neustálému tlaku ze stran pacientů a pojišťoven. Ale fajn, Dr.Winkler bude pokračovat v reformě bez psychiatrů. To muselo i nejzarputilejšího altruistu hodně naštvat. Nač vlastně ještě pracovat…
Ale jednu věc umí výše jmenovaný skvěle- rétorika. Jeho košatá větná skladba a obsahová náplň vět je hodna funkcionáře socialistické strany :První pětiletku jsme splnili na 110 % a druhou splníme na 150% a za 4 roky. Je potřeba se jen semknout !
Práci zdar !
Pan ředitel Winkler píše o „Kritizujících skepticích, kteří pro reformu dosud nic neudělali“. Problém je v tom, že k plánu a hlavně realizaci reformy její organizátoři nikoho nepustili. A peníze z evropských fondů si rozdělil mezi sebou malý počet pracovišť. A představitelé těchto pracovišť kupodivu byli právě oni organizátoři reformy.
Z článku rovněž vyplývá, že první fáze reformy úspěšně skončila. Ano, úspěšně se rozebralo několik miliard z evropských fondů.
„Úkolem psychiatra je zjistit, jakou nemocí pacient trpí a má tuto nemoc léčit. Nic víc.“ Jako člověk s vážným duševním onemocněním se musím nad touto větou pozastavit. S první částí lze celkem souhlasit. Část věty: „… a má tuto nemoc léčit. Nic víc.“ ve mně budí otázku: „Neměl by snad psychiatr místo nemoci léčit člověka který má problémy v oblasti duševního zdraví“. Jako člověk se zkušeností s duševním onemocněním, který prošel a prochází systémem péče o duševní zdraví, vím, že léčit nemoc, či léčit člověka, nestačí. Jako lidé s tímto onemocněním máme vedle potřeb i přání a touhy, a k jejich naplnění potřebujete stát se ve světě a především ve svém životě člověkem zplnomocněným. To jest rozhodovat si sám o svém vlastním životě. Aby tohoto člověk se zkušeností s duševním onemocněním dosáhl, musí mít vyřešené a musí umět řešit problémy ve všech částech bio-psycho-socio-spirituálním modelu duševního zdraví, protože neřešené problémy v každé jedné části mohou významně zhoršit jeho duševní zdraví. A jsem přesvědčena, že to tak mají i ti, kteří se duševnímu onemocnění vyhnuli. Proto rozumím důrazu na prevenci a podporu duševního zdraví, i tomu argumentu, že odborníků, a týká se to jak psychiatrů, tak psychologů i psychiatrických sester bude v budoucnu nedostatek, protože již dnes máme 20 % populace s nějakými problémy v oblasti duševního zdraví.
Děkuji Vám za názor paní Chrtková.
Pokud léčím pacienta, který je schopen jakkoli pracovat, tak jej v tom podpořím.
Takový pacient má k dispozici síť úřadů práce s kvalifikovanými odborníky na uplatňování se na pracovním trhu, síť odborů sociální péče na obcích s vysokoškolsky vzdělanými pracovníky ( často s psychoterapeutickým výcvikem ) specialisty na sociální práci…a další.
Také mívá k dispozici své konkrétní, ad hoc organizovanou, podpůrnou skupinu rodiny, přátel, sousedů, …kluby, spolky, zájmové skupiny ( rybářů, myslivců, turistů, šachistů, keramické kroužky, kursy jógy, …úspěšní na poli prevence jsou otužilci, vzpomeňme na otužovací aktivity během kovidových lockdownů úplně bez dotací, jenom proto, že lidé sami chtěli )
Každý pacient se pohybuje v takové síti a je běžnou, každodenní praxí lékaře v ordinaci, že pacienta v aktivitách povzbuzuje.
Povzbuzuje, ale nenařizuje, jak a s kým má pacient žít.
Představa, že psychiatr léčbu v ordinaci pacientovi nařídí, že jej k něčemu nutí, je mylná.
S výjimkou ochranné léčby a detence, které nařizuje soud, je veškerá léčba dobrovolná, pacienti sami volí svého lékaře a sotva by někdo ( snad s výjimkou masochisticky orientovaných neurotiků), chodil k lékaři, který mu nařizuje proti jeho vůli škodlivé postupy.
Ano, existuje klišé o paternalistické medicíně udržované v laickém povědomí , ale ve skutečnosti je vztah lékaře a pacienta košatější.
Klišé je „ léčit člověka bio psycho socio spirituálně“. To by byl lékař když ne spasitelem, tak rovnou bohem.
Biologickou podstatu nemocí poznáváme, měříme, vyvíjíme léky a léčebné metody, které nemoci ovlivňují. Protože jsme psychiatři, poznáváme, měříme a vyvíjíme léčebné postupy také v oblasti psychické.
Sociologie je jiný obor. Jako lékař budu sotva prospěšný pacientovi, když mu budu vyprávět, že jeho tempo poklesu skóre testu je oproti průměru v tomto okrese málo progresivní a tak se buď odstěhuje do jiného okresu a přejde do jiné ordinace, aby se skóre v okrese zlepšilo.
Sociologie, pro zjednodušení, používá pro svou práci dalekohled (masy lidí). Lékař v ordinaci mikroskop (jednotlivce). Ačkoli oba optické přístroje dělají totéž podle stejných fyzikálních zákonů (přibližují obraz z okolí), nejsou zaměnitelné (jeden přibližuje z dálky a druhý z hloubky).
Sociologicky měřitelný je vliv lékaře v místě, kde pracuje. Pověst, povědomí, reputace, respekt. Čím je větší, sinější, širší či specifičtější, tím lépe pro pacienta.
Respektovaní lékaři mají lepší výsledky.
Spiritualita, respektive práce se spiritualitou je také jiný obor, ve kterém pracují kněží.
Jako věřící mám samozřejmě své konkrétní prožívání víry, ale sotva bych byl dobrým lékařem, kdybych se snažil hrát si na faráře při zpovědi. Zvenku to sice vypadá stejně, dva lidé spolu sedí a mluví, ale ve skutečnosti je spiritualita jiná disciplína než psychiatrie.
Některé z vnějšku pozorovatelné znaky s kněžími sdílíme ( lékařské a zpovědní tajemství), ale obsah a nástroje jsou jiné.
Spiritualitu má každý lékař i pacient svojí, obě se vůbec nemusí potkávat, a pokud ano, tak jde o synergické působení. Nehraje roli, zda léčím depresivního křesťana nebo ateistu.
Žádný pacient nepřichází s tím, že má bio-psycho-socio-spirituální problém.
Konkrétní, skuteční pacienti se trápí, chtějí ulevit od potíží a spoléhají na to, že si s tím lékař bude umět poradit.
Proto má mít pacient k dispozici co nejvíce lékařů, aby měl co největší šanci dostat se včas k moderní léčbě.
A lékaři?
My také potřebujeme, aby nás bylo co nejvíce, aby vznikla skutečná konkurence.
Jenom konkurence zkvalitňuje léčbu.
Čím víc ambulantních psychiatrů bude, tím lépe si pacient vybere, tím dříve se začne léčit a tím bude mít větší šanci na zdravý život.
Tak to jsme se zcela nepochopili. Nikde netvrdím, že všechny problémy má řešit jen lékař-psychiatr. To od Vás psychiatrů ani nikdo neočekává. Jak píšete, očekáváme podporu ve zdravotní (biologické) složce BPSS modelu. Můj příspěvek byl o tom, že pokud nebudou naše potřeby, přání a touhy, které tento model přináší, řešeny, nebudeme mít z léčby žádný benefit, kromě toho, že nebudeme mít symptomy, a to ani neplatí u všech lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Viz hnutí Hearing Voices. Všechny tři zbývající části jsou z jiných oborů než je psychiatrie, přesto jsou stejně důležité. Nicméně od psychiatra bych očekávala i podporu v tom, naučit se řešit svoje problémy samostatně. Pokud ke zplnomocnění člověka povede pouze medikace, tak hurá. Moje zkušenost je ale trochu jiná. Bez možnosti zaměstnání, bez slušného čistého měsíčního příjmu, bez řešení všech svých traumat a v neposlední řadě bez pochopení spirituality, což není totéž co náboženství, nebudete mít šanci v životě plně obstát. A ať je to, jak chce, přicházíme k psychiatrovi jako k člověku, který může výrazně pomoci, a to jak medikací tak širokým záběrem svojí odbornosti a svým lidstvím. Je to profesionál, kterému důvěřujeme a který nás může nasměrovat správným směrem. Jenže takové směrování vyžaduje čas, a ten není z mnoha důvodů. Proto se klade velký důraz na prevenci a podporu jinými odbornostmi, na svépomoc, advokacii atd.. Protože, když zanedbáme prevenci, budou lidé později trpět vážnějšími formami duševního onemocnění, a tito lidé již budou vyžadovat ambulantní i klinické psychiatry. A na to je ambulantních psychiatrů skutečně málo. Bohužel vzdělávání lékařů-psychiatrů je důkladné a dlouhé a zájem o obor psychiatrie je malý. Myslím si tak, že noví mladí psychiatři tak stihnou nahradit své kolegy, kteří budou odcházet do důchodu. Ano je i mým snem zatraktivnit tento obor, a proto jako lidé se zkušeností prosazujeme systematické zapojování peer lektorů (lidí se zkušeností s duševním onemocněním, kteří jsou schopni svým působením ve výuce zaujmout a doufám, že i nadchnout mediky pro psychiatrii) do výuky na lékařských fakultách. Ale to je jiná kapitola.
To zní trochu neskromně, nebudeme mít z léčby žádný benefit, kromě toho, že nebudeme mít symptomy, ale asi to tak nemyslíte.
Pokud nebudete mít symptomy duševního onemocnění, jste zdráva a nepotřebujete psychiatra (nepotřebujete čerpat ze svého zdravotního pojištění).
Svá přání, spiritualitu a touhy si budete realizovat svobodně ve svém životě jako každý druhý. Ke svému štěstí nepotřebujete, aby vám je někdo organizoval.
Správně upozorňujete na faktor času, myslíte, že „čas není“. Ten čas „je, má ho psychiatr“ a je to +/- 2000 pracovních hodin ročně.
Čím víc bude ambulantních psychiatrů, tím, více času budou mít na každého pacienta a tím má každý pacient větší pravděpodobnost, že se potká s psychiatrem, který mu sedne.
Musím říct, že já v tom textu PhDr. Winklera nečtu (předposlední odstavec), že by ty ostatní profese měly léčit. Je tam podle mne celkem jednoznačně napsáno, že by se měly zapojit do prevence a tím pomoci zvládnout situaci, kdy odborníků schopných léčit bude málo. A to je něco, proti čemuž nemám námitky.
Jsem přesvědčena, že problematika ambulantních psychiatrů kompetentní osoby nezajímá. Když se začaly čerpat peníze z evropských fondů do „reformy psychiatrické péče“, ambulantních psychiatrů a jejich pacientů se reformátoři neptali, přestože ambulance poskytují 90% psychiatrické péče. Žádné ministerstvo zdravotnictví si nenechalo provést audit účelnosti nově vzniklých typů psychiatrických zařízení (CDZ aj.), která jsou veřejně chválena a bonifikována za svou činnost, zatímco bodové ohodnocení práce ambulantního psychiatra každoročně klesá. Útěchou by mělo být, že za navýšenou práci nebudeme pokutováni.
Náš obor se stává pro mladé kolegy neatraktivní, pro starší kolegy vyčerpávající a vede k vyhoření. Dostalo se mi kritiky od kolegů z akademické sféry, že se málo věnujeme psychoterapii, když ošetřujeme kvanta osob v ambulancích. Jak toho docílit, když je dnes situace zanedbaná a kritická? Řešení je v rukou státní správy, která za potlesku reformátorům zatím mlčí.
Okrajově si dovoluji poznamenat, že průběžně ošetřuji cca 2000 r. č. pacientů ročně, z toho více než 600 psychotických pacientů, o které se zvláště obávám, co s nimi bude, když já nebudu.
R. 2019 bylo v PA ošetřeno cca 640 tisíc pac., v nemocnicích hospitalizováno 63 tis. pac. , v CDZ bylo v péči cca 500 pac., v 1/21 pak v 2 171 pac. (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/reforma-psychiatricke-pece-psychiatrie-psychologie-psychoterapie_2201030500_jab)
CDZ nejsou pilířem péče o duševní zdraví, ač se tak představují. Jsme to my, lékaři v ambulancích. Přesto je nám diktována forma (zde promiňte ne-)spolupráce s CDZ, a pak ještě čteme progresivistická zamyšlení p.Winklera.
6 let se sociálové mohli a měli zaměřovat na získávání soc. bytů (k mému překvapení tu byly), ale bylo pohodlnější vydávat (překládat) různé strategické materiály, filozofické stati o recovery apod, které pak sociálové přednášeli sociálům.. Tyto měkké projekty stály 600 milionů korun. (https://www.zdravotnickydenik.cz/2022/04/valek-kritizoval-vydaje-na-reformu-dusevniho-zdravi-velky-problem-vidi-v-nedostatku-detskych-psychiatru/ )
Lze vůbec nebýt kritizující skeptik.. ?
V příloze ukázka z posledních Fokusovin.. Ve Focusu jsou názorově otevření a pozor, makají na reformě..
Je uklidňující vědět, že při svém odchodu do důchodu mohu požádat libovolný pedagogický sbor o převzetí mé praxe.
S kritikou v článku pana kolegy Karla Moravce souhlasím. Ještě bych zdůraznila, že považuji za velmi problematické v psychiatrii stavět diagnostiku i léčbu na Evidence Based Medicine. Psychiatrie se ve své diagnostice nemůže opřít o nálezy v krvi, na rtg apod. V psychiatrii hraje kardinální roli osobnost lékaře, jeho schopnost kvalitního vyšetření pacienta a následného zvolení terapeutického postupu tak, aby pacient dobře spolupracoval. Vztah lékaře a pacienta je v psychiatrii daleko důležitější, než např. v chirurgii a v dalších somatických oborech. A taky si nedovedu představit, kolik studií by bylo třeba realizovat pro ten který terapeutický postup, aby byl „evidence based“, když psychiatričtí pacienti mají své přísně individuální potíže. Každá deprese, každá schizofrenie atd. jsou sice v něčem stejné, ale každá je jiná. Podle mě je třeba sice společnost v základních psychiatrických znalostech vzdělávat, ale současně je třeba získávat a vychovávat kvalitní psychiatry.
Opravdu pozoruhodné. Citovaný výrok („teď není čas, ohlížet se na skeptiky…“) je svou dikcí zajímavou reminiscencí na étos doby, kdy bylo nezbytné semknout se kolem zdravého jádra strany a vše pochybující (kolísavé, oportunistické) muselo odpadnout (https://www.databazeknih.cz/citaty/gustav-husak-42182). Je uklidňující vědět, že v době, kdy reforma psychiatrie je ohrožena vnitřním nepřítelem (kritizujícími skeptiky, kteří pro reformu nic neudělali), na klíčových pozicích jsou naštěstí ideologicky pevní a nekolísající intelektuálové, kteří prapor pokroku ponesou dále – i pro další generace, které díky neutuchajícímu reformnímu úsilí budou žít šťastnější život.
To je neuvěřitelné, co je vůbec možné a kdo může vést NUDZ.. poslala bych ho na dva měsíce si sednout do ambulance…. Sdílet
Ředitel Národního ústavu duševního zdraví Petr Winkler čelí kritice některých svých zaměstnanců. Podle něj je ale neoprávněná. / Foto: NUDZ
Ředitel Národního ústavu duševního zdraví [NUDZ] Petr Winkler v rozhovoru pro ZdraveZpravy.cz odmítá, že by atmosféra v NUDZ byla neúnosná. Za kritickými hlasy na svou osobu spatřuje tendenci „mít věci raději tak, jak jsou“.
Podle našich informací je pracovní atmosféra v NUDZ pod vaším vedením velice kritická. Jak vy hodnotíte současnou pracovní atmosféru v NUDZ?
Pracovní atmosféra se neustále zlepšuje. NUDZ se stává institucí atraktivní pro ty nejlepší lidi v oboru, kteří mají vysoké ambice a touhu pozitivně ovlivnit celkovou kvalitu života společnosti prostřednictvím poctivé vědy, vzdělávání a péče o duševní zdraví.
Na druhou stranu z NUDZ odchází i mnoho lidí. Proč?Fluktuace prokazatelně není znatelně vyšší, než bývala v předchozích letech. Skutečnost, že někteří lidé z NUDZ odešli nebo jsme s nimi ukončili pracovní poměr, souvisí s transformací ústavu do efektivnější, hospodárnější a na evropské půdě konkurenceschopné instituce, která se pyšní excelentním výzkumem a vysoce kvalitními službami v oblasti duševního zdraví.
My jsme se ale setkali s tím, že lidé z NUDZ se i jen bojí otevřeně promluvit o dění v Ústavu. Tvrdí, že jim hrozí vyhazov. To neukazuje na otevřenou atmosféru…
Pokud někdo v NUDZ má nějaké kritické připomínky k atmosféře a k managementu ústavu, měl příležitost je uplatnit například minulý týden [24.5. 2022, pozn. red.] na takzvaném celoústavním shromáždění. Na něm byl velmi reprezentativní soubor většiny zaměstnanců a s velkou pravděpodobností tam byli zastoupeni i ti, kteří jsou “zdrojem” pro Zdravé Zprávy. Nejen že se neozvali, ale atmosféra tam byla výborná a po prezentacích prvních výsledků nového vedení v oblastech reorganizace, ekonomiky, výuky i výzkumu byl vždy poměrně dlouhý a výrazný potlesk.
Podle zaměstnanců NUDZ, s nimiž jsme mluvili, si na svých spolupracovnících ceníte více než profesní zdatnosti loajality ke své osobě. Je to pravda?
Pravda to není. Nejvíce si cením poctivé práce založené na odborné erudici, profesních zkušenostech, otevřenosti k jiným názorům, ochotě změnit vlastní pohled, pokud evidence ukazuje, že jsem se mýlil. Dále si cením touhy přinést pozitivní změnu v kvalitě života lidí s i bez duševního onemocnění, profesionality a podobně.
Loajalita tedy není vaše hlavní kritérium pro výběr spolupracovníků?Loajalita je samozřejmě do jisté míry také důležitá, protože jsme všichni na jedné lodi. Osud ústavu ani společnosti jako celku není v rukou jednotlivce, ale je zodpovědností nás všech. Jsem ale přesvědčený, že loajalitu spolupracovníků si zasloužíte svým přístupem k práci i lidem, nevynutíte si ji. Tímto se řídím po celou svou profesní kariéru, tím více od chvíle, kdy jsem se stal ředitelem NUDZ.
S nařčením z despotismu rozhodně nesouhlasímMy přesto máme informace o tom, že v NUDZ se všechna klíčová rozhodnutí odvíjejí hlavně od vašeho rozhodnutí i momentálního rozpoložení. Že postrádají kolektivní konsensus. Že NUDZ řídíte despoticky.
Rozhodnutí se dělají v souladu s organizačním řádem a interními směrnicemi. Nejvyšším exekutivním orgánem je management ústavu ve složení ředitel a náměstci. A na této platformě děláme rozhodnutí výhradně na základě konsensu, ačkoli jsem jako ředitel jediný statutární orgán NUDZ a nesu tedy zdaleka nejvyšší odpovědnost.
Znamená to, že většinu rozhodnutí berete na sebe?
Organizaci naší velikosti není možné řídit na základě kolektivního rozhodování. Jsem ale otevřený k naslouchání a zvažuji názory kolegyň a kolegů. A ty mohou vyjadřovat otevřeně v rámci jednotlivých poradních orgánů, například Kolegia ředitele a jiných platforem.
Despotický přístup tedy vylučujete?S nařčením z despotismu rozhodně nesouhlasím. Považuji ho za zástupné a vyjadřující nedostatek věcných argumentů. Pokud jde o kritéria hodnocení, každý se může snadno přesvědčit o tom, že jsou v maximální možné míře objektivizovaná a založená na vědeckém výkonu nikoli na loajalitě. Například mým klíčovým náměstkem pro výzkum a vzdělávání je pracovník, který před výběrovým řízením na funkci ředitele otevřeně podporoval mého protikandidáta. Vůbec mi to nevadí, protože tak vypadá demokracie a on je velice schopný. Takových příkladů mohu uvést mnoho.
I když z vašich slov vyplývá, že v NUDZ žádné problémy nejsou, i tak se zeptám, jestli nezvažujete kvůli kritice vašeho stylu řízení od části zaměstnanců rezignaci?
Rezignaci nezvažuji. Za mého působení se podařilo NUDZ posunout kvalitativně mnohem výše. Což je vidět nejen na lepším hospodaření, ale především na zodpovědnějším a transparentnějším řízení výzkumu i organizace jako celku. Problémy, které u jednotlivců vyvstávají v reakci na transformaci NUDZ, souvisí výhradně s vyššími požadavky na profesionalitu, zodpovědnost a kvalitu odváděné práce. Z psychologie však víme, že naše rozhodování je biasováno, zkresleno, mnoha faktory. Jedním z nich je i takzvaný status quo bias. To je tendence mít věci raději tak, jak jsou. Kvůli tomuto biasu je skoro každá reforma či reorganizace předem odsouzena k nevoli a opozici. Kdyby šlo opravdu o objektivní vyhodnocení managementu NUDZ, muselo by se provést nezávislé šetření a audit.
Loni ukončilo pracovní vztah v NUDZ 119 lidíKolik lidí za dobu vašeho působení v NUDZ z NUDZ odešlo?
V loňském roce jsme ukončili smluvní vztahy v celkem 119 případech. Zdůrazňuji ale, že se jedná o souhrnný údaj. Neznamená to tedy, že jsme se se všemi lidmi rozloučili. Mnozí z nich v ústavu nadále pracují, pouze na jiných úvazcích a za jiných smluvních podmínek. Což souvisí s celkovou transformací instituce.
Zaměstnance tedy nevyhazujete?
Po mém nástupu do funkce došlo pouze na jednu výpověď pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) zákoníku práce). Dalších 18 smluv bylo ukončeno výpovědí zaměstnanců bez udání důvodu. A stejný počet lidí ukončil pracovní poměr dohodou. Největší skupinu, přesně 79, tvořili zaměstnanci, kterým skončil pracovněprávní vztah na dobu určitou uplynutím sjednané doby. Zbylí tři lidé pak odešli ve zkušební době. A také řeknu, že ukončení 119 smluvních vztahů za loňský rok nijak nevybočuje z trendu, který jsme zaznamenali v předchozích letech. Během roku 2020 došlo k ukončení spolupráce ve 111 případech a v roce 2019 se jednalo o 104 případů.
Došlo ale i k výměně vedoucích a klíčových pracovníků. Proč?
Ano, došlo i k výměně pracovníků na vedoucích pozicích. Což souvisí s celkovou transformací ústavu.
Celkovou správu NUDZ jsme profesionalizovaliCo myslíte tou transformací Ústavu ve vztahu k výměně klíčových lidí?
Po období udržitelnosti, kdy nás svazovala pravidla operačního programu, který NUDZ na počátku financoval, jsme se dostali do momentu, kdy bylo možné vyhodnotit dosavadní fungování ústavu a učinit podstatnější změny reflektující dosavadní úspěchy a neúspěchy, hrozby a příležitosti. Museli jsme profesionalizovat celkovou správu NUDZ tak, aby odpovídala standardům a potřebám špičkové vědecko-zdravotnické instituce.
Loni jste inicioval změny zřizovací listiny a status NUDZ. Vydal jste nový organizační řád, proč?
Přesně z těch důvodů, které jsem již jmenoval.
Vaši kritici hovoří i o tom, že odkláníte NUDZ od lékařského výzkumu, neurověd a biologické psychiatrie, směrem k instituci zaměřené na sociální intervence. Vaše odbornost je pak sociologie, nikoli psychiatrie. Není to důvod?
Moje odbornost není sociologie. Na Institutu psychiatrie, psychologie a neurověd na King’s College London jsem obhájil doktorát v oblasti veřejného duševního zdraví se specializací na epidemiologii, zdravotnickou ekonomii a výzkum služeb. Mimochodem, tato odbornost reflektuje celosvětový trend. Například předseda Světové zdravotnické organizace také není lékař, ale specialista na veřejné zdraví a zdravotnictví. Mnoho ředitelů velkých nemocnic má dnes již kvalifikaci spíš ekonomickou či právní než medicínskou. A dále – moje kvalifikace shodou okolností svým zaměřením nejvíc souvisela s tolik potřebnou reformou péče o duševní zdraví.
Dobře, ale co ten odklon od lékařského výzkumu?
Od lékařského výzkumu, neurověd a biologické psychiatrie se v NUDZ rozhodně neodkláníme, ba naopak. Nicméně dbáme na to, aby vše, co se v NUDZ dělá, mělo smysl a stálo na poctivé práci, kritickém myšlení, naplňování přísných vědeckých standardů a zároveň dostatečně pružně reagovalo na nové požadavky a aktuální potřeby společnosti. Například v souvislosti s válkou na Ukrajině.
Kolik měl NUDZ výzkumných programů před vaším příchodem. Kolik jich má nyní?NUDZ měl oficiálně osm, reálně sedm výzkumných programů, jejichž rozdělení podle činností ale často nedávalo smysl a už vůbec nebylo transparentní. Například Výzkumný program Aplikované neurovědy a zobrazení mozku v sobě obsahoval naprosto různé a často vůbec nesouvisející činnosti. Činnosti jdoucí někde od sociální filosofie, přes zoologii, etologii a sexuologii až po virtuální realitu, magnetickou rezonanci, výzkum prvních epizod závažných duševních onemocnění a částečně i psychedelika. Restrukturalizací, kdy jsme zanechali pouze tři výzkumné programy – logicky rozdělené na preklinický, klinický a veřejné duševní zdraví a navíc jsme umožnili jednotlivým úspěšným týmům zřídit centra se specifickým zaměřením –, dosahujeme nejen efektivnějšího řízení, ale také dáváme jasnou možnost profesního růstu, tedy kariérního postupu a s tím související větší samostatnost, zodpovědnost a vizibilitu úspěšných týmů.
Kdo konkrétně má na starosti v NUDZ reformu psychiatrické péče? A jak se NUDZ podílí na této reformě pod vaším vedením?
Reformu má na starosti především tým Výzkumného programu veřejného duševního zdraví a tým Spolupracujícího centra Světové zdravotnické organizace pro výzkum a rozvoj služeb v oblasti veřejného duševního zdraví. Na reformě se podílím také osobně a brzy rovněž obsadíme pozici náměstka pro rozvoj systému péče o duševní zdraví. V rámci minulého období jsme realizovali tři velké reformní projekty; participovali jsme ve Výkonném výboru reformy, Odborné radě reformy i v Radě vlády pro duševní zdraví; spolupracovali na reformě s mezinárodními partnery, jako je Světová zdravotnická organizace; a v neposlední řadě jsme se významně zasloužili o přípravu a napsání Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2030, Národního akčního plánu prevence sebevražd 2030 a Národního akčního plánu pro Alzheimerovu chorobu a jiná obdobná onemocnění 2030. V současnosti připravujeme projekty k implementaci těchto národních akčních plánů.
J