Jednolůžková psychiatrie.
Pokud vezmeme skutečně a vážně, že chceme porozumět pacientovi, pokud se o nemocného chceme opravdu postarat podle nejlepšího vědomí a svědomí, neměli bychom se smířit s tím, že pacientům omezujeme soukromí pobytem na vícelůžkových pokojích.
Že tím omezujeme terapeutický vztah, který pak obsahuje více parakomunikací a balastu, než je nutné. Pacienti jsou tak nuceni adaptovat se na situace, které jinde než na psychiatrii nezažijí.
V civilizovaném světě, se kterým se chceme srovnávat, jsou jednolůžkové pokoje se sociálním zařízením když ne již standardem, tak tématem, kterým se psychiatrické společnosti při organizaci péče zabývají.
V naší psychiatrické obci se žádná vážná debata o designu lůžkové péče nevede.
Moje východisko je následující.
Chceme-li porozumět nemocnému, musí mít soukromí, musí se cítit bezpečně. Měli bychom proto vytvořit při hospitalizaci podmínky. Toho dosáhneme v jednolůžkovém pokoji s uzamykatelnou skříní, s toaletou, umyvadlem a sprchou.
V českém zdravotnictví obecně je jednolůžkový pokoj chápán jako nadstandard a mimo psychiatrii prakticky využíván, byť jde o zlomek celkové lůžkové kapacity. Možná i psychiatrické nemocnice takovou možnost mají, ale rozhodně jí aktivně nenabízejí.
O počtu lůžek na pokojích psychiatrických zařízení se mlčí.
Výhody pro spánkovou hygienu, důstojnost a celkový progres v léčbě jsou přitom přirozené a zřetelné.
Přehlédli jsme, se zrakem upřeným do budoucnosti, že každý den ubytováváme akutní pacienty ve vícelůžkových pokojích, necháváme je se navzájem kontaminovat všemi možnými projevy nemocí. Tím léčbu zbytečně komplikujeme a zdržujeme.
Není to jednoduchá diskuse, stojí a padá s naší zralostí a připraveností zabývat se obsahem psychiatrie, vztahem lékaře a pacienta v prostředí, ve kterém se realizuje.
Je to široké téma ke kterému mají co říci i architekti, akademici z ústavů lékařské etiky, duchovní, ekonomové, pojistní matematici…. Že se tito neozývají a nenabízejí své koncepty je důkazem, že se diskuze nevede.
Musíme být ve skutečnosti odvážní, nebát se připustit chyby a omyly, nebo spíše tmu pod svícnem, ve světle kterého se postavily nové kliniky a oddělení, sice s pokrokem dvojlůžkových pokojů, ale bez diskuse nad pokoji jednolůžkovými, která zůstává ve tmě.
Pro úplnost dodávám, že koncept jednolůžkových pokojů s toaletou a koupelnou neznamená, kromě lůžka akutního neklidu, izolaci pacienta od ostatních. Psychiatrická zařízení samozřejmě mají mít společné terapeutické prostory, pacient nemá být celý den zavřený na pokoji, má se aktivně účastnit léčby. Současně má právo na čistou toaletu, skříň na osobní věci a oblečení, právo na soukromí, na to být sám/sama se sebou, se svými myšlenkami a pocity, aby se mohl soustředit na léčbu. Pacient takové prostředí potřebuje a my také.
MUDr. Karel Moravec
Seznam různých odkazů :
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0738399108003285?via%3Dihub
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1877042815001470
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/29056093/
https://academic.oup.com/ageing/article/44/2/331/93413
https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0013916504272658
Jednolůžkové pokoje na psychiatrickém oddělení budou nejlepší vizitkou pro destigmatizaci našeho oboru. Dokážu si představit krátkodobou, nezbytnou hospitalizaci takto ubytovaného pacienta, kterému se bude poskytovat individualizovaná léčba, prostě environmentální enrichment konkurující jinému typu akutního lůžka.
Souhlas…dělám vše proto, aby se moji pacienti na lůžko nedostali, představa 4- 6 lůžkové hrůzy v Bohnicích je trauma na dalších X let. Bohužel někdy hospitalizaci nejde zabránit a tak alespoň doufám, že kvalitní péče přebije tu materiální a „facility“ zoufalost nemocnic. Bohužel ne vždy se to děje. Kompetentním doporučuji zážitkovou terapii- na nejbližším kongresu v Brně prosím vrchnost ubytovat pospolu a zřídit 4-6 lůžkáče. S 1 sociálkou na chodbě. Alespoň 2 noci. Pak se ráda zeptám na dojmy.