Vážené kolegyně a kolegové,
níže publikujeme kazuistiku MUDr. J Matýse z každodenní praxe dětských a dorostových psychiatrů. Současně doporučujeme navštívit webovou stránku autora, kde je uveden přehled základních diagnos z této oblasti.
PSYCHIATRIZACE NE/VÝCHOVY
Uvedeme si typický příklad dnes již téměř každodenní praxe dětských a dorostových psychiatrů. Do našich ambulancí přichází rodiče s dětmi, které jsou už reálně výchovně nezvladatelné. Ve společnosti a mediálně jsou mylně označované za „děti trpící depresemi“. Všichni mají doporučení od školních psychologů, tedy prvostupňových garantů na duševní zdraví dětí.
Nikdo nejde do podstaty problému. Neřeší se příčiny, ale automaticky se naskakuje na patologické projevy chování, bez ohledu na kontext a vývoj. Často se tak jedná o nezodpovědné poradenství, absolutně mimo odborné kompetence, kdy se zneužívají psychiatrické odborné termíny a diagnózy. Svým ochranitelským a spasitelským přístupem jenom psychiatrizují výchovné selhávání rodičů a tedy nevychovanost dětí. Špatnými závěry ještě více zhoršují situaci tím, že doporučují školám snižovat zátěž a nadhodnocovat známky. Mnohdy doporučují realizaci výuky doma a ve svých poradenských závěrech toto zdůvodňují obligátní konstrukcí “ze zdravotních důvodů“. Přitom nikdo ze školských pracovníků není lékař! Tento pseudo-ochranitelský vzorec poradenství nemá nic společného s duševními poruchami dětí a nemocemi. Jenom se neodborně a mylně zneužívá psychiatrických pojmů, termínů a diagnóz, na běžné výchovné a výukové problémy, které bez režimu a kontroly rodičů přecházejí volně do extrémních poruch chování.
Vše se odvíjí od výchovy, rodičů a rodiny. Věnování se dětem, být důslední v jasně nastaveném rodinném režimu. I děti mají povinnosti a odpovědnosti. Děti si mají budovat přirozený respekt k autoritám (rodiče, prarodiče, učitelé, vychovatelé, společnost) a tím respekt i k sobě samotným. Přirozený respekt znamená, poznat hranice, co si jako dítě mohu v dané situaci, k danému člověku dovolit a co už ne. Respekt není o tom, mít z někoho strach. Respekt znamená plnit si vlastní povinnosti a odpovědnosti k jinému člověku (pomoc doma, učení do školy, dodržet slovo), umět jinému pomoci, umět požádat jiného o pomoc, umět před druhým přiznat vlastní chybu a omluvit se. Toto je zdravý respekt k ostatním a tímto si každý (a právě i děti) budují respekt ostatních (rodičů, kamarádů, učitelů, ale i společnosti) směrem k sobě.
Ze zápisu z vyšetření:
Odeslán PLDD (dětský praktik) na doporučení šk. psycholožky k vyšetření pro depresi a úzkosti, školní selhávání, agresivitu. Pacient 12 let starý, otec 1982, vyučený, technik, matka 1984, vyučená, dva menší sourozenci. Rodiče jsou v manželství od r. 2010, rozchod v r. 2025.
- Dle obou rodičů:
Maminka reálné hodnocení situace, přesně ví proč je u pedopsychiatra se synem. Otec hyperprotektivní, obecné deklarace, je tady protože mu řekla školní psycholožka, že syn má depresi, úzkosti ale nic víc. Není schopen popsat, jak vypadá deprese u syna, ani obecně, proto už dále nemluví o depresi. Je tady, protože syn propadá, neučí se, nerespektuje rodiče, fyzicky napadá matku a i jeho, ale nechce o tom moc mluvit. Pod tlakem informace z výjezdového listu Záchranné Zdravotnické Služby z 02/2026 připouští, že syn byl agresivní, že dal synovi výchovný pohlavek, když neposlechl a nevyhověl mu. Na to ho syn napadl slovně, že to ze zákona nesmí, syn skočil na otce zezadu a škrtil jej. Pak vytáhl na nůž ….“ ale byl v pouzdře…“ Otce si přesto nemyslí, že to bylo napadení, nevěří, že by mu syn něco udělal. Přesto volali záchranku – kolem 19,00 hod. ZZS nechali syna doma, nevezli do nemocnice. Převoz na psychiatrii nebyl možný – plné stavy. Otec si nemyslí, že napadení syna nožem a škrcení otce a napadání matky – bylo by možno hodnotit jako napadení, s trestně právními dopady – kdy on to tak nevnímá.
Podobně slyšel od matky, že fyzicky napadá i ji ale “ nebyl jsem u toho..“, tak tomu nevěří.
Matka vše potvrzuje s tím, že ji syn taky fyzicky napadá, nerespektuje ji. doslovně vyžaduje, aby mu posluhovala, on sám nic nedělá. Na OSPODu už byli.
Oba rodiče shodně – syn je na mobilu celé hodiny, dny. Přestal chodit ven, jenom hry a internet. Neučí se, hrozilo mu propadnutí. Když mu chtějí vzít mobil, tak je odbyde, že na to nemají právo. Stejně tak odmítá domácí práce že „není náš sluha…“ Problém je taky s jídlem. Syn odmítá běžnou stravu, jenom sladkosti a to co chce on – míchaná vejce, salám…. Hodně sladkostí. Peníze má od Babičky a otce, když v něčem pomůže, něco udělá. Už ho nezvládají, hádají se kvůli němu, matka vyčerpaná, otec nekritický. Je si vědom, že sám synovi už více méně dělá sluhu. Otec přiznává, že syna nevychovával a navíc jeho matka (babička) ho ochraňuje a vše mu dovoluje. Matka už zvažovala SVP a ústav, otec nekritický. Na změnu ve výchově je na to sama, slabá proti otci a jeho matce.
Rodiče negují cílené dotazy na návykové látky, kriminalitu, nic z okruhu PAS. K tomu probrána problematika ADHD: následně podrobně probrána problematika ADHD – oba rodiče i pacient odsouhlasili 100% symptomů pro dg ADHD. Syn je od mala dítě neposedné, živé a roztěkané, nesoustředěné, impulzivní, nevydrží dlouho u jedné činnosti, nedokončoval hry. Je zbrklý, hlučný, mnohomluvný, nepozorný, impulzivní, nesoustředěný, chybí mu vytrvalost, rychle se vzdává, je nezdrženlivý, vše musí mít hned, nedůsledný, pere se, vyvolává konflikty, šaškuje, podrážděný, rád se přitulí, ne neochotný, sobecký, prosazuje se v kolektivu, rád vede jiné, v kolektivu neoblíbený. Je zlostný a agresivní, nerespektuje dospělé, nerespektuje kantory.
- Škola:
Ve školce nebyl zlobivý, jenom živější, na jeho chování si učitelky nestěžovaly. Odklad školní docházky na doporučení PPP pro nezralost. Z jeho pohledu mohl si tam dělat co chce, proto nechtěl jít zpět domů. Zaškolen po odkladu pro nezralost, hyperaktivitu. Hned od začátku ZŠ docházky problémy se soustředěním, s neposedností. Vykřikoval v hodinách, vyrušoval, nesoustředěný, rozptyluje se. Dostává poznámky za nevhodné chování, časté zapomínání. Předvádí se, šaškuje ve třídě. Je agresivní. Pere se s dětmi, provokuje. Nebyl řešen na výchovné komisi, ale je nezvladatelný. Mezi dětmi není oblíbený. Nerespektuje učitele ve škole, ruší výuku. Do 5.třídy chodil na ZŠ do …, potom od 2.stupně změna ZŠ. Od 7.třídy se zhoršil v prospěchu, neučí se, nechystá si sešity, odmlouvá učitelkám, lže. Aktuálně navštěvuje 8.třídu ZŠ. Prospěch na pololetní vysvědčení 1x 4, hodně 3. Chování ve škole – nepřepracuje se, je drzý na učitele. Je hodně sám. Dle školní psycholožky má deprese – protože není plný energie, unavený, dívá se z okna, je pasivní, samotářský. Proto na něj musí být učitelé mírnější, tolerují mu, že nepracuje a když má něco špatně, tak má mírnější známku.
Nikdo se ale nezeptal, jaký má denní režim, nikdo se neptal na to, co dělá místo učení doma. Toto neřekli ani klinické psycholožce. Vše vysvětluji konfliktem mezi rodiči a rozpadem rodiny, nejednotnou výchovou.
- Chování doma:
Drzý, lže, rodiče nerespektuje, matka je přísnější, 2x si na ni fyzicky dovolil (žduchl do ní). Otec vše toleruje, nezasáhne, ani když fyzicky napadl matku – má si to vyřídit sama. Akt. je syn asi 3 týdny u babičky – babička mu vše dovolí. Nechce se podřizovat, nerespektuje zákazy. Není v závadové partě. Ne krádeže, ale toulá se. Negují drogy, alkohol, nekouří. Záškoláctví zatím není.
- Pacient v ambulanci:
S rodiči, uvolněný, celkem lhostejně sleduje exploraci rodičů a popis jeho chování. Nevysvětlí, ale navíc nepřizná fyzické ataky na matku, na otce, nepřizná napadení nožem… ale pak jenom komentuje stylem „stejně bych ho nepoužil“ (ten nůž). Je si vědom, že je celé hodiny na mobilu, že se neučí, nerespektuje rodiče, nerespektuje učitele, je si vědom, že mu ve škole ustupují. Taky si je vědom, že doma jí jenom to, co chce on. Sám si udělá si míchaná vejce a salámy, nic jiného, mimo to pojídá sladkosti – bonbony, pamlsky, sladké pití. Kupuje si to za peníze, které si přivydělá, když pomůže s něčím otci, nebo doma. Probrána problematika ADHD: sám odsouhlasí 100% symptomů pro dg ADHD. Celkově má dobrou náladu, není smutný, jenom je unavený – hlavně ve škole se mu nechce = to není smutek / deprese!!! Písemně souhlasí s léčbou u nás, dodrží digitální detoxifikaci – hned dává mobil otci a dostane tlačítkový. Začne se normálně učit, doučí se to co neumí + nová látka. Zlepší chování doma i ve škole, bude respektovat rodiče. Není ochoten požádat lékaře, ale ani rodiče, o pomoc a slušným způsobem. Hned „úkoluje“ otce, aby mu ofotil stránku o ADHD. Souhlasí s léky na ADHD – podmínka = ale až po tom co se nastaví režim.
Závěr prvního vyšetření v mé ambulanci
Dg:
F 63.8 – Nadužívání elektroniky s psych. závislostí a závažnými poruchami chování
F 90.1 – Hyperkinetická porucha chování
Z 62.1 – Nadměrná rodičovská ochrana stran otce
Z 62.0 – Nedostatečný rodičovský dohled a kontrola
- Th.:
Nejdříve dopor. režimová opatření doma, v rámci kterých zrealizovat „digitální detoxifikaci“ minimálně na 3 měsíce, optimálně 6 měsíců. Digitální detoxifikace = tlačítkový mobil na běžné denní používání, učení dle možností na tabletu (signál, že je to práce), max. hodina denně na učení. Odinstalovat všechny aplikace a sociální sítě, zrušit účty na sociálních sítích, všechny hry. Nastavit normální školní/pracovní denní režim, specifikovat domácí práce a časový harmonogram, jako povinnost. Denně pravidelné učení: nová látka a k tomu doučení staré látky, kde selhával (známky 4-5).
Až při zvládnutí digitální detoxifikaci, při dobré spolupráci pacienta, ale i rodičů, je možné nastavit i medikace na ADHD.
- Rodiče dále zajistí:
– Kontakt a dohled na OSPOD
– Kontakt a pravidelné intervence v SPV a dopor. zrealizovat hned intramurální péči – pobyt, kde v novém prostředí se nastaví na běžné fungování, korekce agrese, nácvik zvládání emocí, nácvik pracovních a školníc dovedností a sebezkušenostně i prožitek důležitosti rodičů a rodiny pro pacienta. Doma oba rodiče ososbnostně „přerostl“ a nerespektuje je.
– Rodiče požádají školní psycholožku, pro potřeby ošetřujícího pedopsychiatra, kopii celé dokumentace ze všech intervencí u pacienta a s rodiči – s otcem. Dle mého by takovou dokumentaci i poradenský psycholog měl vést.
Kopie dokumentace je možné předat v zalepené obálce rodičům, nebo poslat do DS pro potřeby další léčby ošetřujícího pedopsychiatra.
- Předběžná Dg rozvaha:
Nejedná se o primární depresi resp o úzkosti jak nesprávně a kontraproduktivně „ochranitelsky a spasitelsky“ označila údajně školní psycholožka. Jedná se o sekundární projevy závislosti, abstinenční projevy. Následné úlevy ve škole jenom petrifikovaly patologické chování pacienta a fixovaly a fixují klasický stereotyp „závisláka- (digitálního) feťáka“, hedonistické chování, parazitický způsob života. Prostý popis únavy, nechuť k učení a jakékoliv práci (povinnostem), afektivní labilita s agresí směřující s cílem dostat se k digitální zábavě, jsou zjevné symptomy psychologické závislosti na digitálních aktivitách – hrách, tedy „Digitální gambling“. Školní psycholog se nezajímal o denní režim pacienta a vyvodil nesprávný symptomatický závěr a v podstatě „svázal“ ruce rodičům.
Při tomto patologickém pseudo-ochranitelském postoji institucí docházelo doma k psychické, ale i fyzické agresi pacienta k rodičům, zvláště k matce. Ta jediná vnímala a vnímá celou situaci správně a pokoušela se o výchovná opatření. Bohužel narážela nejenom na problémového syna, ale i na absolutně nekritického otce. Ten i dnes nebyl ochoten připustit, že syn svým chováním se doma k rodičům dopouštěl jednání, které se dá už posuzovat jako domácí psychické i fyzické násilí, trestný čin napadení a výtržnictví. Nebyl ochoten připustit, že napadení otce škrcením a s nožem je trestně právně už v rovině ozbrojeného napadení. To je už důvod k podání podnětu orgánům v trestním řízení, což otec odmítá.
Medikace antidepresivy v tomto případě je absolutně nevhodná až kontraindikovaná, bez nastavení na abstinenci. Při závislosti a užívání drog/digitálu se AD zvyšuje impulzivita, nezdrženlivost a agresivita, snižují se poslední zábrany násilného chování, u uživatele drog (digitálu) a zvyšuje se riziko fyzického jednání, kdy je nebezpečný sobě a svému okolí. Proto AD vysadit.
To vše na pozadí nediagnostikované, neléčené a výchovně zanedbané ADHD, která je zjevná od předškolního věku. Rodiče na to nikdo neupozornil, i když symptomy byly zjevné a byly popsány v PPP i u psychologů. V tomto případě se, bohužel, nepostupovalo dle vyhlášky MZ z roku 02/2012 „Postup v primární péči při podezření na hyperkintetickou poruchu“ (viz věstník).
NA TOMTO REÁLNÉM PŘÍKLADU Z KAŽDODENNÍ PRAXE JSME SI UKÁZALI, JAK FUNGUJE A NIČÍ RODINY POMALU MÍCHANÝ KOKTEJL NEDŮSLEDNÉ VÝCHOVY, RODIČI NEŘÍZENÉHO POUŽÍVÁNÍ DIGITÁLNÍCH TECHNOLOGIÍ DĚTMI A ZCELA NEODBORNÉHO ZÁSAHU ŠKOLNÍHO PSYCHOLOGA.
(školní psychology zde zmiňuji záměrně, protože se nejedná o ojedinělý případ, ale téměř systémový přístup celého školně psychologického poradenství, kdy školní psychologové ve velké míře překračují své odborné kompetence. Přitom vůbec nezachytili jednoduchou detekci problémů digitálních závislostí u dětí. S až nezvykle zarážející pravidelností mylně označují závislosti na elektronice, za depresivní stavy, což vede k odborně zcela chybnému informování rodičů a následné špatné práci s dětmi ze strany školy i rodiny)
TĚMI, KDO NA VŠECHNY TYTO VÝCHOVNÉ A SYSTÉMOVÉ CHYBY DOPLATÍ JSOU DĚTI. V JEJICH NÍZKÉM VĚKU JE ZTRÁTA BYŤ JEN PÁR LET VELKOU ETAPOU V JEJICH ŽIVOTECH, KTEROU NELZE NIJAK VRÁTIT.
MUDr. Jaroslav Matýs
Dobrý den, jsem psychiatr původně pro dospělé, věnuju se vedle klinického vedení psychoterapii.
Over-protektivně přístup a laissez fair styl výchovy nebo také psychiatrické péče ve skutečnosti neposkytují ani dítěti,adolescentovi a ani vychovatelům nebo zdravotníkům ani bezpečí ani oporu.
Každý potřebuje vědět,že na někoho spoléhá,a že na něj někdo navazuje: že je členem společenství, kde má svoje místo a odpovědnost. Druzí vůči mně a já vůči druhým.
Oblíbené strategie na straně učitelů a rodičů a zdravotníků jsou dvě: pohled na žáka/klienta/pacienta jako na oběť (jak by mohl fungovat dobře,když má takové rodiče…, kdo by se v takové rodině nezbláznil právem a pochopitelně – vstupujeme do role zachránce, pronásledovatel je jasný) a jindy jako na někoho, kdo by mohl fungovat,kdyby chtěl – pak se obětí stávají dospělí kolem něj.
Žák/klient/ pacient je najednou vlastně pronásledovatelem.
Snadno se někdo stane jeho zachráncem: potvrdil pronásledovateli, na jevové rovině strůjci problému, roli oběti.
Každý,komu se připíše role oběti,je zbavován odpovědnosti. Jednak je vyviněn, jednak je ale zbaven práva být autorem svého příběhu.
Schopnost vidět věci jasně a pojmenovávat je i vůči dětem/pacientům,taky třeba kolegům, zásadní devizou. Brání zkreslování skutečnosti v duchu dramatického trojúhelníku, který tvoří oběť,pronásledovatel a zachránce.
Dramatický trojúhelník je tak trochu tichou dohodou o sdílené nepravdě,která zbavuje všechny odpovědnosti.
Psychiatrie a jiné pomáhající profese (on trpí hraniční poruchou, trpí depresí, má ADHD) – jejich postup je v duchu dramatického trianglu zachraňováním – a zkreslením reality. Taky přesunu odpovědnosti z „oběti“ na jiné,vychovatele,rodiče, učitele, nebo na „nemoc“.. .
Ten, kdo potíže vytváří je nakonec proměněn v „oběť“ – vybaví se mi tuším kniha Fraze Werfela „Ne vrah,to zavražděný je vinen“. Nekázeň, bezohlednost, jednání bez rozmyslu se povýší na symptomy, je zapotřebí přiznat roli oběti,označit viníky a symptomaticjy oběť „zachraňovat“ – třeba diagnózou a léky.
Pane doktore /Matýs/, děkuji za odpovědi. Ve věci případových konferencí jde o spolupráci, ne o přesvědčování pedagogů nebo zdravotníků druhou stranou. Škoda, že je to tak nepochopitelné.
Děkuji za vynikající kazuistiku. Pracuji jako psychiatr pro dospělé, ale „nevychované“ děti přebírám do své péče poté, co dosáhnou 18 let, a s problematikou jsem obeznámena. Jako malý střípek uvádím svoji zkušenost, kdy mne škola oslovila s dotazem, jaký konkrétní pedagogický přístup má k problematické pacientce zaujmout. Považuji za důležité takové pokusy o „spolupráci“ důsledně odmítat. Jsme lékaři (zdravotníci). Naším úkolem je diagnostikovat a léčit duševní poruchy v užším slova smyslu. Nejsme ani výchovní poradci, ani (speciální) pedagogové, ani sociální pracovníci a naše kompetence nejsou bezbřehé. V konečném důsledku nemůžeme přebírat odpovědnost, která nám nenáleží.
A ještě malý dodatek: U dospělých pacientů můžeme s rodinou, školou či pedagogicko psychologickou poradnou komunikovat pouze s pacientovým výslovným souhlasem, neboť jsme vázáni povinnou mlčenlivostí. V případě, kdy si ode mne jako od psychiatra ped. psychol. poradna vyžádala lékařskou zprávu (sic!), jsem požadovala pacientem podepsaný souhlas s prolomením mlčenlivosti a vypracování zprávy jsem zpoplatnila, neboť se v tomto konkrétmním případě nejedná o úkon hrazený ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění.
Zdravím pana doktora a děkuji za krásnou kazuistiku. Plně souhlasím, ve spoustě i našich dospělých pacientů vidím nedůslednost a přehnanost ve výchově. Moje babička by řekla:
“ velký bič a malý dvůr“! Na mnohé by toto stačilo.
Děkuji
Mám několik dotazů. k tomuto odstavci.: Rodiče dále zajistí:
– Kontakt a dohled na OSPOD
Co si od spolupráce s OSPODem slibujete? Budete s nimi také v kontaktu?
– Kontakt a pravidelné intervence v SPV a dopor. zrealizovat hned intramurální péči – pobyt, kde v novém prostředí se nastaví na běžné fungování, korekce agrese, nácvik zvládání emocí, nácvik pracovních a školníc dovedností a sebezkušenostně i prožitek důležitosti rodičů a rodiny pro pacienta. Zajímalo by mě, které intramurální zařízení zajistí nácvik zvládání emocí, korekce agresivity, a sebezkušenostní prožitek důležitosti rodičů a rodiny. Jsou to dost těžké a dlouhodobé úkoly.
Doma oba rodiče ososbnostně „přerostl“ a nerespektuje je.
– Rodiče požádají školní psycholožku, pro potřeby ošetřujícího pedopsychiatra, kopii celé dokumentace ze všech intervencí u pacienta a s rodiči – s otcem. Dle mého by takovou dokumentaci i poradenský psycholog měl vést.
Nevím, jestli je povinnost poradenského psychologa předat kopii své kompletní dokumentace pedopsychiatrovi, zvláště pokud s ním dosud pedopsychiatr nenavázal nějakou spolupráci. Tyto situace by se měly řešit v multidisciplinární spolupráci, svolat případovou „konferenci“ – pedopsychiatr, rodiče, učitel, poradenský psycholog, ev. OPSPOD. V dané situaci by mělo jít o partnerskou spolupráci, moc nefunguje, když by to někdo ze zúčastněných chtěl prostě vést. Mám zkušenosti s případovou prací zainteresovaných pracvníků + rodičů a věřte, že jde o velmi účinné řešení.
Zdravím a děkuji za dotaz. Je to moje už dlouholetá strategie jak oddělovat a oddělit co patří zdravotnictví a pedo(psychiatrii)- tedy co se léčí od toho co se vychovává, resp. co patří pod výchovu/represi/detenci.
K tomu si dovoluji přidat aktuální dnešní „kazuistiku“ že ty deklarace hranice psychiatrie vs. zákon=VÚ funguje i u MR s disharmonickou strukturou nezralé osobnosti.
Dg:F 90.0 Porucha aktivity a pozornosti, medikací upraveno
F 91.3 Opoziční vzdorovité chování, rozkolísáné
F 78.1 Inferiorní intelekt na hranici podprůměr/LMR
Z 62.2 Institucionální (ústavní) výchova
Z 62.4 Emocionální (citové) zanedbání dítěte
H 90.5 Percepční ztráta sluchu oboustranně
Disharmonický vývoj nezralé osobnosti směrem k emočně nestabilní poruše, simplexněji strukturovaná, empatie oploštěná, .
Th.:
… Dále edukace o trestnosti sexualizovaného chování, edukace na sociálně přijatelném úlevovém sex. chování. Není nutna sexuologie, ale heriditální predispozice k hypersexualitě je. Pacient je schopen domyslet dopady svého chování, rozlišuje vhodné a nevhodné chování včetně chování s trestním postihem.
Ve VÚ jasná pravidla, důslednost, edukace korekce chování v sex. oblasti.
Při komplexní péči (režim, pravidla, medikace) je možný příznivý vývoj, i když prognoza je i tady nejistá.
Dg rozvaha – dítě u nás v péči od 03/2019 pro poruchy chování. Jedná se o dítě z nepodnětné rodiny kde všech 8 dětí je dlouhodobě umístěno do DD, z toho dva už násilný trestný čin ve výkonu trestu. Matka zbavena rodičovských práv, otec občas v telefonickém kontaktu.
Jedná se o pacienta emočně ploššího, deprivovaného, simplexně strukturovaného s poruchou sluchu, objektivně s inferiorním intelektem – na hranici LMR – verifikované klinicko psychologickým revyšetřením, Klinická psychologie WISC-III: Závěr: Aktuální intelektové schopnosti chlapce se nacházejí v pásmu LMR, kdy CIQ 67. PIQ 71, VIQ 66.
Původně byl těžce problémový, s agresivním chováním. Až u nás byla dg ADHD, původně dobře zkorigováno medikací methylphenidátem, ale jenom Ritalinem, na Concertu má alergii. Při nastavené medikaci Ritalinem byl sociálně zvladatelný, ale po odeznění účinku odpoledne divoký. Proto převeden 25/11/2020 na Atomoxetin s dobrým a celodenním efektem na ADHD dodnes.
Ze začátku Risperidonem zkorigována agresivita a impulzivita na přijatelnou úroveň. Aktuálně v pubescenci akcentace agresivity, navýšení medikace nepomohlo, proto změna medikace na Tisercin, dnes s dostatečným efektem, bez PM inhibice, zkorigovaná agresivita a rušivé chování. Pubescentní sexualizované chování, s nutností korekce Chlorprothixenem.
Osobnostně v pubescenci akcentovány sklony k násilnému agresivnímu jednání, cílené provokace, napadání, rychle se nechá vyprovokovat pro svou vztahovačnost, nezvládá korigovat vztekání – když není po jeho, když není první, když je někdo rychlejší než on…. V pubescenci věku prosakují dissociální projevy (opakovaně vytáhl nůž na jiné dítě s tím, že chce vidět jak vypadá mozek, jak teče krev…?). Heriditárně predispozice k dissocialitě – otec, starší bratr = u nás léčen a umístěn taky v DD, resp. už ve VÚ – napadení a pokus o znásilnění 03/08/2023 – t.č. ve vazbě.
Pacient je schopen domyslet dopady svého chování, rozlišuje vhodné a nevhodné chování včetně chování s trestním postihem – dnes selektivně nemluví o sexuálních aktivitách na holku a kluka v DD. Přizná se až po konfrontaci s informacemi z domova a nemocnice. Přivolání ZZS k sexualizovanému chování v pubescenci u dítěte s inferiorním intelektem a následná hospitalizace byla neadekvátní. Nejednalo se o život ohrožující stav – viz zápisy z nemocnice. Navíc DD po propuštění nevyžadoval přednostní vyšetření u nás hned po propuštění z nemocnice (od 01/11/2024 dodnes?), i když ve zprávě je takové doporučení.
V domově jasná pravidla, důslednost, edukace korekce chování v sex. oblasti.
Dnes po 6 měsících v Dg servisu kde byl beproblémový a byl v lednu vrácen do DD. Plně funguje i v kmenovém DD.
To je v praxi, jak funguje sebezkušenost pacienta i personál. Je zkušenost klinická , že je nutné deklarativně jasné oddělení psychiatrické péče od osobnostní problematiky a trestního jednání bez „ochrany psychiatra“. a to i u pacienta s inferiorním intelektem co má heriditárně dispozice k disharmonickému osobnostnímu vývoji. V trestním řízení pak znalci takové jedince nezbaví trestně právní zodpovědnosti.
To na okraj k mé zkušenosti že psychiatrie by se měla vymezovat proti psychiatrizaci nevýchovy… a veškerého poruchového chování a dnes už parazitického způsobu života.
K níže uvedené kazuistice, chování dnes :
Dle vychovateleky DD: vrácen od DD v lednu 2026, v Dg servisu byl od 07/2025. I u ních po návratu, stejně jako v průběhu pobytu v Dg servise Bohumín chování bezproblémové, začleněn do režimu i kolektivu. Bez poruch chování, bez agresivity, bez sexualizovaného chování – bez ošahávání, ne kopulační pohyby, ne masturbace. Dodržuje režim, pravidla, dělá to co má dělat, bez provokace dětí i vychovatelů, poslechne. Vztekání přiměřené, bez vyhrožování nožem, bez zbraní….
jedná se o 16 leteho kluka
Poslední můj dodatek k „Připadovkám“- Ani jedou jsem nebyl vyzván u skutečně těžkých duševních poruch .- Psychozy – první ataky, Schizofrenie, Bipolární porucha, Těžké deprese a ani u těžkých OCD, s poruchami chování, ani na těžké fobie. Tady to funguje ve školství velice dobře a respektují nás PPP, SPC i školy dokonce i střední školy. Prostě v se psychiatrizuje prostá lenost, hedonismus, parazitismus, dissocialita… a na tom se nechci podílet. To je v kompetencí jiných odborností a politiků.
Pro dokreslení reakce veřejnosti na FB k tomuto sdělení dovoluji přiložit statistiku ze začátku týdne
A reakce
O tom opakovaně hovoří a přednáší prof. Vevera z Psych. kliniky v Plzni.
Články pana doktora by se daly tesat do kamene. V dospělé psychiatrii se
často s nadměrným porozuměním pro zavádějící chování a stížnosti pacientů setkávám při posuzování ID. Asi je to obecnější, že se pohled psychologů a psychiatrů na některé věci poněkud liší.
Děkuju za přesný popis situace. Souhlasím!