Vážené kolegyně a kolegové,
poslední dva příspěvky na tomto webu, které se týkají ideových základů Reformy naší psychiatrie, vzbudily velký odhlas. Komentáře pod nimi jsou inspirativní a doporučujeme se s nimi seznámit, zde jsou odkazy:
Níže se zabýváme dvěma tématy:
Jednak článkem z renomovaného britského zdravotnického časopisu, kde popisuje situaci v psychiatrii ve Velké Británii. Tento článek – zde odkaz Britská psychiatrie a její nespokojenci
(ač je z toku 2010) je důležitý z toho důvodu, že obsahuje východiska, o které se opírali architekti naší psychiatrické Reformy před 10 roky.
Druhým tématem je publikovaný popis práce Beskydského CDZ v Hospodářských novinách 28.01.2024 – odkaz zde: Beskydské CDZ
K oběma těmto článkům přidáváme komentář MUDr. Marty Holanové viz níže.
HOP+AP
Alternativní psychiatrická péče a CDZ?
Článek kolegy z Beskydského centra duševního zdraví pozitivně hodnotí investičních 19,9 milionů korun a neinvestičních 14.9 milionů korun, které jejich zařízení získalo z fondů Reformy. Tyto investice umožnily, aby v nově vybudovaném zařízení v týmu pracovali dva lékaři, dva psychologové, pět sociálních pracovníků, pět zdravotních sester a jeden peer pracovník, a pečovali o potřebné, závažně duševně nemocné klienty. Plánovaných bylo 100 klientů, nyní jich mají 300. Po roce je musí propustit, aby měli kapacitu pečovat o další. Na zazvonění otevřou jen těm, které znají. Aktuálně se postarají o ty nemocné, na které psychiatr nemá kapacitu, aby nemuseli zpět do nemocnice.
V Anglii byl tradiční model „sektorových psychiatrů“ pod vedením místních zdravotnických trustů nahrazen specializovanějším systémem, v němž jednotliví kliničtí lékaři měli být určeni buď pro lůžkovou péči, nebo pro komunitní týmy duševního zdraví, ale ne pro obojí. Lůžkoví konzultanti měli být omezeni na nemocniční zařízení, kde by si ponechali klinickou odpovědnost bez ohledu na místo bydliště pacientů. Kontinuita péče o pacienty by byla zachována, ale koordinátorem programu péče, nikoli individuálním konzultantem. Naproti tomu komunitní konzultanti by pracovali v multidisciplinárním týmu s definovanou spádovou oblastí. Měli by méně přímých kontaktů s pacienty a nenesli by žádné individuální případy, ale místo toho by poskytovali poradenské služby na podporu dalších odborníků na duševní zdraví při jejich úkolech v první linii. Epizody péče by byly definovány spíše týmem než jednotlivými specialisty a trusty primární péče by již neobjednávaly přímé doporučení praktického lékaře ke specialistovi.
Britská psychiatrie poté prohlásila, že čelí krizi identity, což je trend snižování důležitosti základních aspektů lékařské péče. V rámci nového modelu rozdělené odpovědnosti a vedení se může stát, že odeslaní pacienti nikdy nenavštíví psychiatra nebo ho navštíví pouze na základě uvážení ostatních členů týmu, což znamená, že mnozí z nich nezískají kvalifikované diagnostické vyšetření před zahájením léčby. Je dobré mít na paměti, že to byli psychiatři, nikoli manažeři, kdo stál v čele snah o vyprázdnění blázinců a vyvažování konkurenčních biologických a sociálních teorií schizofrenie.
Moje hlava to nějak nebere. Několik desítek let jsem se starala o tisíce pacientů a léčba byla nastavena na individuálním vztahu a zavazující důvěře. Nadšeně jsem uvítala vznik četných sociálně rehabilitačních a dalších služeb, se kterými mají potřební pacienti skvělé zkušenosti. Vypadá to nyní, že zářná budoucnost na nás teprve čeká, pokud ovšem budou zdroje z EU.
Marta Holanová
Asi by každého hned napadlo: kdo nese vinu za špatně stanovenou diagnosu a léčbu? Jak jsem pochopila, psychiatr není v přímém kontaktu s pacientem, o jeho klinickém obrazu mu referuje člen týmu, co není lékař. Tohle mi taky hlava nebere. A je možné vůbec léčit bez osobního kontaktu s pacientem ? Tedy v Británii asi ano, hlavně tedy asi s jiným zdravotním pojištěním. A jsem překvapená, že tento systém si dali za vzor naši tvůrci reformy.
Já vnímám svůj podíl viny, že jsem se více osobně nezajímala o ideje reformy. Na druhou stranu mne omlouvá, že jsem věřila odborné společnosti.
Ale problém je, že jsme ztratili nejen peníze, ale i čas. A psychiatrů je málo. A může se velmi snadno stát, že někdo na ministerstvu se chopí myšlenky, že psychiatři na dálku budou u telefonu radit sociálním pracovníkům jak léčit. Aby alespoň někteří pacienti dostali nějakou léčbu. Stačí vymyslet nějaký kód – konsultace.
V tom teď vidím velké nebezpečí. Ale rozhodně vím, že já takto nebudu nikomu radit ani léčit. Právníci už si tak nevydělávají, skončily restituce – hledají další výdělečnou činnost a tady by opravdu pro ně se dařilo.