Vážené kolegyně a kolegové,
zdroj blízký prof. Höschlovi a prof. Horáčkovi nám zaslal příspěvek, který je velmi inspirativní.
Srovnává v něm nedávno publikované názory těchto našich vážených kolegů na aktuální stav české psychiatrie a její reformu.
Uvádí důvody, proč dle jejich názoru lídři české psychiatrie neusilují steničtěji o navýšení financování našeho oboru, co je v tom blokuje a jaké to má důsledky pro naši budoucnost
HOP + AP
Reformovat nebo emigrovat?
Ze záplavy obsahově identických textů plných apologetiky Reformy vyčnívají dva Editorialy časopisu Psychiatrie, tedy prof. Horáčka a prof. Höschla z nedávné doby.
Prof Horáček se domnívá, že dosavadní Reforma byla neúspěšná, avšak její princip je možné ještě zachránit, tedy opravit a avizuje Reformu 2.0. Nelze nevzpomenout na Pražské jaro s jeho cílem reformovat socialismus, avšak zachovat jej.
Prof Höschl určuje počátek reformy psychiatrie do roku 1989, nikoli rok 2013, kdy započala “Reforma” ve vlastním slova smyslu formulovaná dokumentem Strategie pro rozvoj psychiatrické péče. Připomíná, že v letech 1989-2013 Psychiatrická společnost jednotně vyvíjela tlak na stát, ministerstvo, pojišťovny s cílem zvýšit ohodnocení psychiatrie ve všech jejích složkách tak, aby se zvyšovaly investice do oboru a tímto se dohnal obrovský systémový dluh z minulosti. Kvantita se tedy měla proměnit v kvalitu.
Naproti tomu miliardy z Bruselu po roce 2013 měly zázračnou formou vést ke změně podoby poskytování psychiatrické péče. Změna kvality tedy měla vést ke kvantitativním změnám. A to bez toho, aby došlo k masivním investicím do psychiatrické infrastruktury i lidského potenciálu.
(Zde jistě namítnou lidé, spojení s Reformou, že navyšování objemu investic do psychiatrie probíhá…. to se však děje ve všech oborech medicíny, kdy nadále podíl ze zdravotního rozpočtu pro psychiatrii v ČR zůstává pod 4% (v západní Evropě 8%).
Prof Höschl se chce vrátit do dob před rok 2013 a doporučuje znovu začít jednotně tlačit na systém, aby psychiatrii výrazně podpořil jak finančně, tak politicky. (v tomto se shoduje s cíli HOP). Tento proces vidí jako namáhavý a konfliktní. Současně však uvádí, že nyní nevidí nikoho z představitelů současné psychiatrie, kdo by této asertivity byl schopen a také k ní byl motivován.
Proč není tento tlak vyvíjen již nyní?
Lze než spekulovat.
Jedním z přijatelných výkladů je, že došlo k jakési kuloární dohodě “Reformy” se systémem, že psychiatrie nebude požadovat po systému masivní investice, ale spokojí se s miliardami z Bruselu a poté levnou podporou. Za to systému slíbila “zázrak” za vcelku malé peníze.
Druhým důvodem může být absence stenických osobností, které by tento nátlak vykonávaly. Na tento fakt prof. Höschl vcelku explicitně upozorňuje.
Kdo by se tohoto nelehkého úkolu měl ujmout?
Nepochybně vedoucí pracovníci klinik a jiných ústředních pracovišť. Tito se však navenek svorně identifikují s Reformou (která uvedený tlak na systém nepožaduje) nebo proti ní alespoň neprotestují.
Není se co divit, když většina pracovišť těchto vedoucích pracovníků obdržela od Reformy dotace ve výši stamiliónů korun (nikoli sumárně, ale v této výši téměř každé). Za ně se tyto pracoviště opravily či dobudovaly, což je obecně pro psychiatrii jistě přínosné, nikoli však reformující. Avšak v důsledku toho byla zmíněným vedoucím pracovníkům nasazena těsná ohlávka, takže proti svému sponzorovi protestovat nemohou.
Druhým důsledkem pro jejich současnou nevýraznost a slabost je to, že tito vedoucí pracovníci byli z výše uvedených důvodů posledních 10 let poslušně nuceni opakovat bezduché reformní mantry o deinstucionalizaci, destigmatizaci, sociální restrukturalizaci a tak dále až do úplného….osvojení.Což věru neprospělo k jejich osobnostnímu a mentálnímu zrání, jak na to poukazuje prof. Höschl a vedlo k jejich současné praktické nepoužitelnosti.
Jiným důsledkem této cinknuté hry je nihilismus starších a zmatenost mladších kolegyň a kolegů.
Prof. Höschl tedy ukazuje cestu, ale nevidí, kdo by po ní psychiatrii vedl. V závěru svého textu doporučuje mladým kolegyním a kolegům „emigraci“ na pracoviště v zahraničí a návrat až se zde situace zlepší.Starším kolegyním a kolegům zřejmě zbývá „vnitřní emigrace“, jak jsme se ji naučili za dob minulých.
O tom, co mají dělat mnohdy zoufalí pacienti, se v textech nehovoří.
Nicméně oba vážení profesoři volají po obnovení dialogu. Mezi kým?
Mezi členy výboru PS? Mezi výborem a členy společnosti? Mezi představiteli Reformy a ostatními? Mezi pacienty a psychiatrickou společností?
Kdyby to bylo tak jednoduché, tento dialog by jistě již dávno probíhal.
Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi nejdřív exposi do minulosti mýma očima, která předcházela vzniku naší slavné Reformy. V 60. letech minulého století probíhalo v zemích západní Evropy tzv. Antipsychiatrické hnutí. U nás se samozřejmě nic takového nestalo, ale přes to se nějaké ostrůvky pozitivní deviace objevovaly. Například Dr. Ferdinand Knobloch, analyticky orientovaný psychiatr založil denní sanatorium pro neurotické pacienty Horní Palata na Praze 5. kde je toto pracoviště dodnes. Tehdy také mělo ještě externí část v Lobči. Knobloch emigroval a po revoluci se vrátil s tzv. Integrativním psychoterapeutickým výcvikem. V té době (koncem 60. let) Dr. Milan Hausner napsal kvalitní knihu „Jak žít s neurózou“. 60. léta také byla bohatá na psychoterapeutické výcviky. Skála, Urban a Rubeš ovlivňováni zahraničními přístupy vytvořili geniální systém psychoterapeutických psychodynamicky orientovaných výcviků, který trvá dosud. Velmi zajímavá etapa bylo také psychedelické období Československé socialistické republiky. V některých zřízeních se totiž oficiálně podávalo LSD, zejména schizofrenním pacientům. Samozřejmě i řada tehdejších psychoterapeutů to také vyzkoušela… např. pod vedením primáře Milana Hausnera na pobočce PL Kosmonosy Sadská. 70. léta byla klasicky normalizačně chudá na legální pokusy pomoci psychotickým pacientům. Výjimkou byla primářka Irena Strossová v PL Opava. Tam zavedla unikátní, komplexně terapeutický přístup postavený především na její originální dramamuzikoterapii. Psycholožka Eva Syřišťová vydala několik kvalitních publikací, například „Imaginární svět“, kde však výrazně adorovala schizofreniky. Počátkem 80. let psychiatr Kamil Kalina a psychologové Vančura a Kinkor překvapivě otevřeli první denní sanatorium pro psychotiky a to přímo na půdě psychiatrické kliniky Ke Karlovu 11, Prah 2, která vždy byla baštou biologické psychiatrie. Toto mini pracoviště vydrželo deset let navzdory usilovným snahám o jeho zrušení, například ze strany docenta Študenta. Já Martin Jarolímek jsem tam tehdy docházel na praxi. V roce 1986 jsem otevřel denní sanatorium Ondřejov na Praze 4, kde je dosud. Společně jsme s týmem DS začali organizovat každoroční semináře v komplexní terapii psychóz, které se konaly v místech, jako například PL Opava, kde se něco pozitivního odehrálo, nebo kde by se mělo něco změnit. V Ondřejovském sanatoriu jsem poté navázal na tato neformální setkání každoročními ondřejovskými konferencemi. Zapomněl jsem zmínit, že v 70. letech MUDr. Vorlíčková založila první chráněnou dílnu pro schizofreniky na Praze 10 v Bulharské ulici. Další zajímavé ohnisko pozitivní deviace byl Výzkumný ústav psychiatrický sídlící na pavilonu 23. Na tomto pracovišti působil nejdříve prof. Hanzlíček, prof. Cyril Höschl, Stanislav Grof, Pfeifer, Pěč, Libiger, psycholožka Probstová atd. V roce 1988 jsme společně s Kamilem Kalinou založili Českou společnost pro duševní zdraví ve Zvonařově ulici, kde je dosud. V té době jsme také připravovali vznik Zákona o duševním zdraví v Čr ovlivněni Mental health act. Na přelomu roku 88 a 89 Pfeifer, Pěč, Probstová, Jarolímek a další vytvořili sdružení Focus, tehdy ještě pod VDI Obzor. Focus se od té doby bohatě rozšířil do celonárodní působnosti a taktéž co se týče forem poskytované péče. Tehdy také Preifer s Pěčem otevírají denní sanatorium pro psychotické pacienty na Praze 8 s tím, že MUDr. Pěč posléze vytvořil s Dr. Růžičkou kliniku Eset. Po roce 1989 se možnosti pro „páchání dobra“ pro schizofrenní pacienty široce rozevřely. Jarolímek například s kolegyněmi zakládá sdružení Greendoors. Na realizaci pracovní rehabilitace schizofreniků v kavárnách, jako je Café na půl cesty, či V. kolona. Při denním sanatoriu Ondřejov vzniká svépomocné sdružení rodičů psychotických pacientů „Ondřej“. Pro trávení volného času a jejich chráněné bydlení zakládáme občanské sdružení Baobab. S řiditelem PL Bohnice, Zdenkem Bašným, který byl naším snahám velmi otevřen je realizován 1. ročník festivalu Mezi ploty v PL Bohnice. Při PL Bohnice také vzniká sdružení Bona. Paralelně s těmito procesy se začíná scházet zprvu samozvaná skupina psychiatrů jako byl Pěč, Pfeifer, Jarolímek a další a přemýšlí o strategii reformy psychiatrické péče u nás. Díky docentu Baudišovi jsme získali oficiální status pracovní skupiny psychiatrické společnosti. Výsledkem tohoto procesu bylo oficiální přijetí dokumentu Strategie reformy psychiatrické péče Čr, který byl uveřejněný ve Věstníku MZ v roce 2013. Společně se socioložkou Z. Havrdovou zakládám RIAPS na Praze 3, kde je dosud. MUDr. Pfeifer také zakládá své centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví v Kamenické ulici. Společně s ním také vytváříme ČAPZ, to je Česká asociace pro psychické zdraví, která provozovala 1. terapeutickou komunitu pro psychotiky, vydávala časopis Esprit, pořádala každoroční destigmatizační kampaně atd. Někdy později jsem založil Psychosomatickou kliniku na Praze 6, kde je dosud. Určitě se událo a stále děje daleko více pozitivních aktivit, o kterých bohužel nevím. Osud dokumentu přijatém v roce 2013 již znáte. Díky snaze mnoha lidí vznikl obsáhlý dokument Reforma péče o duševní zdraví Čr. Byl vytvořen akční plán do roku 2030, který však je zatím jen minimálně naplněn. MUDr. Jan Pfeifer se velmi zasadil o to, že v nových dokumentech oficiálně figuruje CDZ po anglickém vzoru a taktéž díky jeho bohulibému snažení zdravotní pojišťovny uznaly patřičné terapeutické kódy pro tato pracoviště a to včetně terénních služeb. Zatím je domluveno, že služby na pomezí zdravotně sociálním budou zvlášť hrazeny ze zdrav. pojištění. Bohužel zatím pouze do konce tohoto roku. Důvodu, proč Reforma péče o duševní zdraví zatím vyčpěla téměř do prázdna, by se našlo několik. Já pouze chci upozornit na významný vliv našich psychiatrů na reformu péče o psychotické pacienty. Tudíž se domnívám, že opět jenom my psychiatři to můžeme posunout dál.
Děkuji Martinovi za skvělý přehled a jeho osobní přínos.
Současnou diskusi vnímám jako reflexi dopadu či nedopadu těchto změn v péči o psychiatrické pacienty za velké evropské peníze. Těch už bude poskrovnu a psychiatři by měli pomoci rozklíčovat, co a za jakých podmínek je v nynějším systému péče nosné. Týká se to ústavní i ambulantní péče, protože jde o spojené nádoby. Marta Holanová
Pěkná historická exkurse. Kde tedy udělali soudruzi chybu?
Vážení,
nejsem psychiatr ani lékař. Vaše stránky sleduji proto, že jsem rodinný příslušník schizofrenika a dění kolem této nemoci mne zajímá již od roku 2000. Osobně jsem přesvědčen, že k reformě psychiatrie, tolik potřebné pro nemocné, nemůže dojít, jelikož se v principu fungování našeho státu od roku 1989 nic nezměnilo!!! NEJDŘÍVE JE TŘEBA KOMPLETNĚ ZMĚNIT SYSTÉM PŘÍSTUPU STÁTU KE VŠEMU, CO JE MU DÁNO DO SPRÁVY. Přikládám odkaz na článek ze dne 5.7.2023 „Přišel pomoct s dezinfem. Nevěřil vlastním očím, jak stát nefunguje. Šel raději pryč“, který tuto skutečnost nejen potvrzuje, ale zároveň ukazuje, kde je nutné začít. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Prisel-pomoct-s-dezinfem-Neveril-vlastnim-ocim-jak-stat-nefunguje-Sel-radeji-pryc-739142S úctou
Josef Svoboda
Parlamentní listy alis proruská žumpa není vhodný zdroj informací …
Nestrašte krizí.
„V minulosti jsem často slýchal, že psychiatrická péče je poddimenzovaná, což se v tuto chvíli už říci nedá. Daří se nám nacházet poměrně dynamické modely u některých typů poskytovatelů, takže například motivujeme poskytovatele klasické institucionální péče tak, aby docházelo k redukci následných lůžek v rámci transformačních plánů,“ říká náměstek ředitele VZP Jan Bodnár s tím, že posilovat by naopak měla akutní péče a těžiště by hlavně mělo být přenášeno do komunity. 24.4.2023
Přečetla jsem si článek prof. Hoeschla a musím přiznat, že jsem o něm dlouho přemýšlela, v duchu polemizovala a hledala formulace, jak navázat na jeho slova. Pan profesor je silná osobnost, má stále velmi dominantní sílu na naši psychiatrickou obec. Cením si, že vystoupil a shrnul ze svého pohledu jak vnímá současnou situaci našeho oboru. Dovolím si komentovat některá jeho slova.
Naprosto souhlasím, že našemu oboru chybí “ lídr „. Nejde o to, že nemáme výrazné osobnosti, máme, ale chybí nám admirál. Je plno kapitánů ( pokud rozdělíme náš obor dle specializací ), ale chybí nám vůdce. Všichni jsme vnímali prof. Horáčka jako našeho budoucího admirála. Jeho nejmenování nás všechny hluboce zasáhlo, a vlastně od té doby všichni nějak tápeme, jakým směrem ta naše loď popluje. Proto to štěpení, dohadování, názorové přestřelky a hledání cesty, ale i obrana lékařského oboru před vlivy sílících sociálních trendů.
Líbí se mi v článku pana profesora slova o zákopové válce a trucování. Nevím přesně koho pan profesor myslí, ale HOP rozhodně netrucuje a nechce vést zákopovou válku. Naopak, naše deklarace je myšlena jako otevřená a hlasitá platforma pro to, co je dále ve článku pana profesora uvedeno : že bychom se měli domluvit, pojmenovat situaci a chyby, společně vše řešit. My jsme vyzvali naši odbornou, ale i celou psychiatrickou společnost, k diskusi, na kterou nikdo zatím žádným způsobem z výboru nereagoval ( mimo prof. Horáčka ).
A co se týče problémů psychiatrické reformy : zde stačí si přečíst zápis ze zasedání Výboru PS ČLS JEP ze dne 4.9.2013 ( viz web odborné společnosti). Už tehdy byly vysloveny výrazné pochyby a přesto byla strategie reformy výborem odhlasována ( proti hlasoval pouze dr Herman, dr Vaněk se zdržel).
Na závěr položím otázku : když si někdo přečte text deklarace HOP, kde jsou přesně vymezené body zájmu k diskusi, včetně zdůraznění pozornosti na budoucnost našeho oboru, kdy si všichni uvědomujeme, že hlavní hybnou silou je mladá generace psychiatrů, a když srovnáme touto optikou článek našeho Titána psychiatrie – nevtírá se otázka : nemluvíme vlastně stejně? Já si myslím, že ano. Samozřejmě, že v tomto logickém sledu následuje další otázka : není náhodou pan profesor vlastně taky pomyslně člen HOPU ?
”Vůdce” snad opravdu raději nepotřebujeme …
Je-li cestou pro mladé psychiatry emigrovat, co mají dělat pacienti?
O tom, že by se někde v Čechách ještě vyskytovali psychiatři, kteří chtějí svou prací opravdu pomáhat pacientům, profesor Hoschl zjevně vůbec neuvažuje. Co mají dělat ti?
Jinak děkuji autorovi za to, že nabízí vhled do situace a vytváří hypotézu, proč se psychiatrické špičky chovají jako pštrosi. Dosud jsem si jejich chování neuměl vysvětlit.
Vnitřní emigrace je samozřejmě možnost, na kterou jsme kolektivně vybaveni jako “ lachende bestien“, použití záleží na tom, zda jsme se někam posunuli. Třeba od lokajství ke svobodě. To, že diskutujeme pod přezdívkami trochu vypovídá o neposouvání se, ale může to být klam, protože připosranost je určitá evoluční výhoda….jak to bylo?
Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv.
Když mluvíš, tak nepiš.
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když podepíšeš, tak se nediv.
Kolega Karel Moravec mi píše z duše. Také mne velmi disgustuje a naplňuje pocitem marnosti pozorování, kolik kolegů zde diskutuje pod pseudonymem a to ještě často s dosti nihilistickými závěry. Možná se mi snadno kritizuje, když jsem už v důchodovém věku a můžu kdykoliv skončit. Ale co běžnému terénnímu psychiatrovi hrozí, když se kriticky vyjádří o bafuňářích z vedení psychiatrické společnosti? Pošlou na něj kontrolu z ministerstva, kraje, pojišťovny, hasičů, hygieny, ombudsmana nebo EU? Má někdo z terénních psychiatrů takovou negativní zkušenost? Ano, věřím, že ve státem dotovaných organizacích jako jdou kliniky a psychiatrické nemocnice nějaké postihy hrozí. Ale v terénu, kde je zoufalý nedostatek ambulantních psychiatrů? A konečně i kolegové z Kroměříže, tedy státem zřizovaného zařízení, se dokázali spojit, aby zabránili devastaci jejich nemocnice jedním z věrozvěstů Reformy a nevím o tom, že by za to nějak pykali. Před léty jsem napsal kritický osobní dopis tehdejšímu prezientovi ČLK Dr. Rathovi, pozdějšímu ministru zdravotnictví, známému jeho mstivostí a nestál jsem mu za to, aby si se mnou špinil ruce, nic se mi nestalo. To nepíšu, abych ze sebe dělal hrdinu či disidenta, jen jako ilustraci toho, že likvidační msta opravdu až tak nehrozí. To větší riziko je kritika na místní úrovni. Starostové, radní a jiní lokální politici si rádi účty vyřizují v rámci svých místních a nás se bezprostředně dotýkajících kompetencí.
Velmi si vážím intelektu, renesanční multivzdělanosti, nadání, rozhledu nejen odborného prof. Höschla. Kdysi jsem si myslel, že by byl dobrým prezidentem. Později se ukázalo, že v minulosti měl i jistá osobní selhání – např. údajná spolupráce s StB. Jeho reakce na CDZ Krym Dr. Protopopovové také nebyla zrovna odvážná, ale byla alespoň taková jaká byla. To však na jeho odborné superioritě a respektu k němu nic neubírá. Proč jako guru české psychiatrie reaguje na průběh Reformy kriticky až nyní? Celkem neříká nic nového, to vše jsme věděli nebo tušili. Je pravda, že to formuluje se svou excelentní schopností nadhledu a filosofického přesahu. On neviděl, nevěděl, kam se reforma ubírá? Nevšiml si? Opravdu jde jen o problém s financemi na psychiatrii? Není problém ve využití těch financi?
V dobách vlády velkouzenáře a jeho zpívajícího ministra mohl mít pan profesor obavy o osud svého dítěte – NÚDZ. O dítě se člověk většinou bojí více jak o sebe. Ale 2 roky již vládne panu profesorovi blízká ODS, takže by tyto obavy mohly jít stranou – a dosud nic. Pan profesor vygeneroval minimálně jednu silnou osobnost – prof. Horáčka. Opravdu nebylo v moci prof. Höschla prosadit prof. Horáčka na pozici šéfa NÚDZ? Nebo došlo k antagonistické interakci ega obou pánů profesorů a třetí vzadu se pak smál?
Pojďme diskutovat odvážněji, otevřeněji a více k věci. Ještě za minulého režimu hovořil pan Just na desce Ozvěny malých scén o tom, že se (tehdy) pořád smějeme jako za Čepičky: dáváme pozor vedle koho se smějeme, komu se smějeme, s kým se smějeme, proti komu se smějeme atd. Prostě česká povaha. Měli bychom mít na to, překročit svůj stín.
Děkuji Ti, Ivo, za skvělý rozbor, hodný moudrého primáře.
Nikdy není pozdě, když jde s „tím“ něco udělat. Jsme zatím na začátku pravdivé a otevřené sebereflexe, která se ještě nerozvinula. Loučící se ředitel PN v Kroměříži v odstupujícím dopisu sebe považuje za hrdinu a očekává horlivého nástupce. Podporu má v komunitních službách a reformátorech. Ze problémů v PN Kroměříž nedošlo k vyhodnocení situace kompetentními orgány (Výborem PSJEP, MZd.), hra o budoucí vývoj našeho oboru zůstává otevřena. Není stále jasné, jaká strategie péče bude finančně podporována, která je zbytná a nezbytná v současné situaci. Vzpomeňme (již opakovaně) na Akční plán – strategii reformy psychiatrické péče, kde bylo upozorňováno na možné problémy s ambulanty, pro které by bylo vhodné vbudovat mezičlánek v jejich smlouvách s pojišťovnami, aby ambulanti pracovali tam, kde je to nejvíc zapotřebí, čímž by se zajistila chybějící péče. Už jsme k tomuto scénáři blíž? Co to nám, pamětníkům, připomíná? Jde o vnitřní emigraci, pasivitu, přepracovanost, strach, naštvanost, nezájem, pohodlnost,…?
Jak v závěru píšeš: Měli bychom mít na to, překročit svůj stín.
Pesimismus prof. Hoschla je paralyzující. A přitom právě on má nejširší rozhled světových rozměrů. Zmiňovaná vnitřní emigrace nás starší neděsí, mladých kolegů je mi však líto. Nepochybuji o tom, že chtějí pro obor, který si vybrali, pozitivní budoucnost. Zajímalo by mne, jak vnímají rozpor mezi oficiální ideologií „reformy“ a názory prof. Hoschla.
Výplod soudružky Chrtkové patrně za hlubší analýzu nestojí, že?