Vážené kolegyně a kolegové,
dovolujeme si upozornit na inspirativní Editorial prof. C. Höschela z aktuálního čísla časopisu Psychiatrie.
a rovněž na článek RNDr. D. Chrtkové v tomtéž časopise.
Pro pořádek ještě odkaz na Editorial prof. J. Horáčka, na který se odkazuje Dr. Chrtková.
Diskuze je vítána
HOP+AP
Článek Pokrytectví duševně nemocným nepomůže ze serveru http://www.zdn.cz
Datum vydání článku: 14.4. 2006
Zdroj: Zdravotnické noviny
TRANSFORMACE PSYCHIATRIE
Celoevropské zdravotně-sociální inženýrství mě děsí. Místo starosti o kvalitu, komplexnost a kontinuitu psychiatrické péče se vytyčují pochybné projekty.
Jsem nucen polemizovat s názory profesora Höschla (ZDN č. 8/2006). Ten konstatuje, že v psychiatrii je třeba investovat do lidí a že „o tom nejsme schopni politiky přesvědčit“. Nevím kdy a koho o čem zkoušel přesvědčovat. Jako ministr jsem ho potkal dvakrát.
Poprvé hned druhý den ve funkci, kdy mě pustil do výtahu, neboť on svůj kód k výtahu z parkoviště ministerstva měl, já nikoli. Při tom pravil: „Tak tě u nás vítám…“ Podruhé mě oslovil asi za dva měsíce dopisem, v němž rezignoval na funkci předsedy vědecké rady MZ ČR. Ta však v té době sloužila jako orgán rozdělující všechny resortní peníze na výzkumné granty.
Krom uvítání u výtahu jsem pak byl během 17 měsíců osloven už jen dvěma kolegy z Psychiatrické kliniky v Praze, kteří se přišli zeptat, jestli dostanou již dříve schválenou miniaturní dotaci na zvláště zchátralou část budovy kliniky. Jinak mě nepřesvědčoval vůbec žádný psychiatr o ničem.
Nevím, kteří „příslušní politici“ odpovídají „to nás nezajímá“. Ministerstvo zdravotnictví od roku 1993 nemělo a nemá žádné odborné zázemí pro koncepční práci. Vědecká rada ministerstva, nově koncipovaná v roce 1999, se takovým zázemím dosud nestala, poradní orgán zůstal nedobudován. Psychiatrií se na MZ ČR částečně zabývá jedna pracovnice. Tohoto stavu využilo v roce 2003 několik jedinců s extrémními názory a vytvořili poradní orgán „Komise pro implementaci koncepce psychiatrie“.
Jednalo se převážně o tytéž jedince, kteří vytvořili „Centrum pro podporu rozvoje duševního zdraví“ a také stvořili a nechali schválit tzv. „koncepci psychiatrie“ za naprostého nezájmu odborníků. Problém psychiatrů v ČR bohužel spočívá v tom, že jsou ve srovnání s jinými odbornými komunitami dosti rezignovaní. Desítky let jim nikdo nic nedal a zřejmě neočekávají, že by někdy něco mohli dostat. Asi proto celkem nic nežádají a občas si tiše stěžují, že nic nedostali.
Sloučení ministerstev je iluze
Tvrzení prof. Höschla, že „psychiatrie je mezirezortní obor“, je možná míněno jako nadsázka, ale trvat na něm by přineslo velké potíže. Zatímco zdravotnictví by zdůrazňovalo (a pojišťovny tak i činí!) sociální rozměr péče, resort sociálních věcí má pochopitelnou snahu se zříci odpovědnosti za každého, kdo je duševně nemocen a hospitalizován (a tak i činí). Pokud tomu někdo nevěří, ať se informuje například o diskusích o „zdravotně-sociálním lůžku“ a o jejich vyústění nebo si přečte (a dobře pochopí) zákon o sociálních službách.
Představa prof. Höschla, že vztah mezi „zdravotním“ a „sociálním“ by se vyřešil sloučením ministerstev, je zcela iluzorní. Struktury se neprolnou a fondy zůstanou oddělené včetně jejich správců, byť v čele ministerstva stane učitelka, která začala svoji pracovní kariéru v nějaké stranické mládežnické organizaci, jak je v západní Evropě obvyklé. Argumentovat tím, co „ušetříme jinde“, sice lze, ale jen do doby, kdy to někdo skutečně začne počítat.
Spočítá, kolik ušetří, když náklady ponese ten druhý -a poziční válka může začít. MPSV (ani sociální část hypoteticky sloučených ministerstev) léky platit ze sociálních fondů nebude, i kdyby se snad náhodou prokázalo, že to povede k úsporám na pracovních neschopnostech a invalidních důchodech. Ono se mnohem více „uspoří“ tím, že se zpřísní jejich přiznávání. Je to špatně, tak jako je špatně, že byla letos třeskutá zima.
Postupovat je třeba právě opačně – přesně vymezit, odkud až kam je to čí, a tvrdě vymáhat uložení povinností a naplnění odpovědnosti. Proto tvrdím, že v psychiatrických léčebnách je 30 % pacientů, kteří by měli být v ústavech sociální péče. Ale dokud tam nejsou, musí za ně zdravotní pojišťovny platit. Až tam nebudou, nic se neušetří, protože lůžková psychiatrická péče nutně vyžaduje zlepšení, které nebude zadarmo.
Voluntarismus a pokrytectví
Celoevropské zdravotněsociální inženýrství mě děsí. Místo starosti o kvalitu, komplexnost a kontinuitu psychiatrické péče se vytyčují projekty typu: Snížíme sebevražednost! Jako by pro její míru byly určující prostředky psychiatrického léčení. Nebo: Podpoříme lidská práva! Jako by pacientům zvlášť prospělo, když v důsledku anozognozie odmítnou léčení. Nebo: Deinstitucionalizujeme psychiatrickou péči! Jako by v lůžkových zařízeních byli masově hospitalizováni pacienti léčitelní ambulantně (tedy v ambulantních „institucích“).
Velmi to připomíná závazky ke sjezdu či plánovaná překročení plánu. Bohužel to není pro zasmání. Spousta lidí se totiž dobře živí vymýšlením takových věcí – od sekretariátů až po aparáty předsedů, členy komisí a externí „experty“. Nescházejí se ovšem v „paláci sjezdů“, ale v zasedacích sálech evropských měst.
V té souvislosti si dovoluji upozornit, že dokumentem „Zdraví pro všechny v 21. století“ (ministerstvo zdravotnictví 2002) se Česká republika zavázala do roku 2006 snížit sebevražednost o třetinu (a to prostředky, které k tomuto cíli zaručeně nevedou), do roku 2008 snížit stigma a diskriminaci duševně nemocných (neexistují žádná kritéria), snížit počet lůžek v psychiatrických léčebnách o 40 % do roku 2010 (nikdo si neláme hlavu s tím, kam by pacienti reálně mohli odejít a proč) a ještě například do roku 2010 „vznik 40-50 psychiatrických oddělení nemocnic o celkové kapacitě 3000-4000 lůžek (tváří v tvář realitě, kdy postupně zanikají). Jde o čilý voluntarismus kombinovaný jako obvykle s pokrytectvím. Která hlava to vymyslela? Jsou to stále titíž z grantů placení „experti“. Připomíná to závazek vymýtit negramotnost k příštímu výročí VŘSR.
Přesune se PCP na Vinohrady?
Na rozdíl od Cyrila Höschla nejsem ohromen tím, když něco podporuje Světová banka. Na Slovensku podpořila „Zajacovu reformu“. Od té doby u nás rychleji přibývá slovenských lékařů. Zeptejte se Slováků, kteří neutekli, jak jsou spokojeni se zdravotní péčí. Do ledna 2006 stoupla nespokojenost s touto reformou podpořenou Světovou bankou na 74 %. Profesor Höschl v únoru v Lidových novinách zdůrazňoval oblíbené téma „transformátorů psychiatrie“: „Psychiatrickou péči je třeba přesunout z velkých léčeben do přirozeného prostředí. Zároveň je třeba podpořit a zajistit nemocniční akutní medicínskou psychiatrii v rámci všeobecných nemocnic jako plnohodnotný obor s plným přístupem k nejnáročnějším zobrazovacím a laboratorním technikám.“
Prof. Höschl je 15 let ředitelem Psychiatrického centra Praha (dříve Výzkumný ústav psychiatrický), které je situováno zcela uprostřed „velké léčebny“ v Bohnicích. Tak jsem se z Lidových novin dozvěděl, že mu to 15 let nepřekonatelně vadí. Dosud si nestěžoval. Jistě tedy bude usilovat o přesun jím řízené instituce do „všeobecné nemocnice“, nejspíše do vinohradské na druhý konec Prahy, protože tam sídlí 3. lékařská fakulta, jíž je profesorem. Ředitelka FNKV o takovém záměru nic neví. Tam by však prof. Höschl mohl uplatnit plnohodnotný přístup k zobrazovacím technikám.
Pacienti budou moci chodit na procházky na parkoviště. Zobrazovací techniky sice k psychiatrické diagnostice nijak zvlášť nepřispívají, ale o korelátech je napsáno mnoho knih. Soudím, že prof. Höschl vlastní zásady na vlastní instituci aplikovat nebude. Klinický úsek PCP si pacienty vybírá, nejraději vhodné ke zkoušení léků. Nemá totiž žádné spádové území. Na rozdíl například od Psychiatrické kliniky 1. LF UK se obtížným pacientům vyhýbá. Posílá je do nepřípustně velké PL Bohnice.
Nevěřím, že chce ve vinohradské nemocnici přijímat všechny pacienty z přilehlé Prahy 10 včetně chronických. Těm, kteří se, jak napsal, „kývou v léčebně u zdi“, asi nebude chtít zajistit v rámci svých zásad „průvodce životem“, aby mohli „zacházet s kreditní kartou, mobilním telefonem a platit daně“, jak vystihl životní potřeby chronického pacienta ve svém článku (ZDN č. 8/2006). Možná změnil priority. Uvidíme.
MUDr. Ivan David, CSc.,
ředitel PL Bohnice
Profesor Hoschl a jej adorující okolí se mýlí, když si myslí, že nejsou lídři.
Jsou a nejenom to, jsou dobří. Prof. Kašpárek, Doc. Anders a MUDr. Papežová.
Jen je potřeba správně myslet a číst správná periodika, v tomto případě Českou a Slovenskou psychiatrii, ve které skuteční lídři reformu efektivně řeší tam, kde se má řešit, tedy u ministra. Když bude do reformy mluvit každý, nikdy se nic správného neudělá.
Editorial, který vysvětluje a odpovídá na otázky dneška. Bez štvavých kampaní, na rozdíl od tzv. AP, se soustředí se na to, co je důležité a tím je čerpání z fondů EU. V jediném má Prof. Hoschl pravdu. Když se budeme hádat, nedostaneme od politiků kteří vládnou žádné peníze. Protože redakce ambulantní psychiatrie schválně upozaďuje zásadní a důležité texty ( tedy cenzuruje), zde je editorial, který by nezveřejnili:
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
rozhodli jsme se, a to zcela proti všem tradicím, upustit v tomto čísle od uveřejnění klasického úvodníku, a zařazujeme na první stránky stručnou aktuální informaci o setkání členů výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP s ministrem zdravotnictví prof. MUDr. Vlastimilem Válkem, CSc., MBA, EBIR, a užším vedením Ministerstva zdravotnictví ČR (někteří náměstci a ředitelé odborů). Setkání dne 19. 4. 2023 bylo iniciováno výborem společnosti prostřednictvím poradce pro reformu péče o duševní zdraví bez nároku na finanční plnění prof. MUDr. Tomáše Kašpárka, Ph.D., kterému patří za jeho aktivitu velké poděkování.
Jednání proběhlo na MZ ČR a vzhledem k závažné situaci v oblasti dětské a dorostové psychiatrie jsme k jednání přizvali i zástupce Sekce dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP, a to její předsedkyni MUDr. Petru Uhlíkovou a doc. MUDr. Michala Goetze, Ph.D. Vedení ministerstva jsme před vlastním jednáním předali text, ve kterém upozorňujeme na závažnou situaci v oboru, zejména kvůli nárůstu potřeby a nedostatečné personální kapacitě tuto potřebu pokrýt, což vede ke zhoršení dostupnosti péče:
Stav psychiatrické péče a výzvy k řešení: „V současné době čelíme obrovskému nárůstu potřeby psychiatrické péče o děti i dospělé. Současně se to děje v situaci bezprecedentní personální krize v psychiatrické péči, nedostatku veškerého odborného personálu, a tedy i nedostatečné nabídky psychiatrických služeb. Důsledkem je nadměrný tlak zejména na ambulantní psychiatry, krizová centra, veškerou hospitalizační péči pro děti a dorost, psychoterapeuty, vše s překročením jejich kapacity a sníženou dostupností psychiatrické péče. Na nynějším stavu se jednoznačně podílí desetiletí trvající podfinancování psychiatrické péče a služeb v oblasti péče o duševní zdraví. Tlaku čelíme krizovými opatřeními v rámci stávající, ale již selhávající, sítě, služby o adolescentní pacienty ve významné míře přebírají služby pro dospělé pacienty. Situace není dle našeho názoru dlouhodobě udržitelná. Potřebujeme účinná urgentní opatření, která zvýší dostupnost odborného personálu, dostupnost a ekonomickou stabilitu ambulantní psychiatrické péče, krizové péče, psychoterapie, ale i akutní lůžkové péče pro děti i dospělé, což vše vyžaduje okamžitou systémovou změnu financování pedopsychiatrické péče a prostředky pro modernizaci dlouhodobě zanedbávaných zdravotnických zařízení a jejich vnitřního prostředí a vybavení.
Cílem reformy péče o duševní zdraví (a vlastní reformy psychiatrie) je zvyšování kvality a humanizace podmínek při poskytování psychiatrické péče a řešení situace dlouhodobě hospitalizovaných pacientů v psychiatrických nemocnicích rozvojem služeb komunitních a sociálních služeb a zavedení efektivních preventivních opatření. Na těchto cílech trváme a neměníme je. Bez výraznějšího rozvoje pobytových a sociálních a sociálně-zdravotních služeb pro osoby náročné na péči a bez výše uvedených opatření pro stabilizaci základní psychiatrické sítě je rozvoj nových služeb a pokračování modernizace lůžkového fondu obtížné.“
V průběhu 2,5hodinového jednání proběhla široká diskuse o procesech možných změn, kdy pan ministr vnímá jako hlavního partnera odbornou společnost a je připravený realizovat návrhy, které mu výbor společnosti prostřednictvím jeho poradce prof. Kašpárka předloží a pro které pak bude jeho administrativa hledat cesty k řešení. Jeho zájmem je zejména zjednodušení procesu vzdělávání a další způsoby podpory navýšení personální kapacity. Následovala diskuse o problematice financování různých typů služeb, rozvíjení spolupráce s ostatními resorty, ale také o potřebě dlouhodobé vize o roli jednotlivých psychiatrických služeb v celém systému psychiatrické péče ČR. Měli jsme také možnost ujasnit si informace, které probíhají mediálním prostorem. Pan ministr vyslovil oblasti psychiatrie svou podporu, deklaroval zájem hledat opatření, která zvýší dostupnost našich služeb, očekává však naše aktivní zapojení do procesu návrhu kroků jednotlivých nezbytných opatření. Kolegové ze Sekce dětské a dorostové psychiatrie byli ujištěni, že pan ministr velmi citlivě vnímá jejich složitou situaci, považuje řešení krize v oblasti dětské a dorostové psychiatrie za jednu z hlavních priorit resortu a přislíbil dlouhodobou podporu. Dosavadní opatření by tak neměla být jednorázová a konečná, ale dlouhodobě udržitelná a efektivní.
V závěru jsme se všichni shodli na tom, že neexistuje rychlé a jednoduché řešení současné krize, ale je zjevné, že existuje vůle hledat cesty jejího řešení.
Z podkladů a zdrojů dodaných prof. Tomášem Kašpárkem
a předsedkyní PS ČLS JEP Simonou Papežovou
sestavil a redakčně upravil Martin Anders.
Jeden by si mohl myslet, že posláním Psychiatrické společnosti je udržovat vysokou odbornost oboru a tím umožňovat poskytování kvalitní péče pacientům.
Nikoli čerpání fondů EU.
A právě i proto se Prof Hoschl nemýlí.
Psychiatrická společnost bývala v minulosti skutečně psychiatrická a věnovala se pacientům a oboru…vzpomínáte, pamětníci? V senátu…jaká sláva to byla…ta očekávání…ochota spolupracovat….:
Výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP vyhlašuje ve spolupráci s regionální kanceláří WHO ČR “Národní psychiatrický program 2007” (NPP 2007) na podporu reformy psychiatrické péče v ČR.
Cíle NPP 2007:
Hlavní úkoly NPP 2007:
Konkrétní úkoly NPP 2007:
Srovnejme s dneškem a ptejme se, kde soudruzi udělali chybu…nebo jsme to byli my sami…?
Já vám nevím.
Mě to přijde jako velká ostuda.
Po 10 letech reformy je obor v rozvalu, díky krizi, kterou výbor způsobil svou nevšímavou arogancí, byla objevena zanikající dětská a dorostová psychiatrie ( https://ambulantnipsychiatrie.com/2023/06/15/psychiatri-pro-deti-a-dorost-nejen-k-situaci-v-kromerizi/ ).
Pokud výbor komunikuje s členy společnosti tak, že poslední zveřejněný zápis z jednání výboru je z února :
https://psychiatrie.cz/spolecnost/zapisy-ze-zasedani-vyboru/3639-zapisy-z-jednani-vyboru-ps-cls-jep-a-cps-z-s-pro-rok-2023
.tak je něco sakra špatně. Je 1.7.2023
Buď výbor jako celek neexistuje a jen vedle sebe koexistují jednotliví členové neschopni žádné domluvy ani na zápisu, nebo sice existuje, třeba i jednotný, ale drží to v tajnosti a členy společnosti pohrdá, nemá je za svéprávné a hodlá se realizovat jen tam, kde jsou dotace, ketamin a novináři.
V zahraničí přišel někde tlak na změnu až z nemocnic- osekaných kapacitně, přišlo to s důsledky, které to mělo pro pac., ale i pro lékaře pracující v PN.. Je otázkou času, kdy se do toho bodu dostaneme i v ČR, akorát bychom se z těch zahraničních zkušeností mohli poučit, ale to my ne..
Zatím jsme tu měli 2 ohniska vzdoru- v PN Havlíčkův Brod a v PN Kroměříž.. Z reakcí Fokusu či nyní AKS na tu krizi bych upozornila, že vždy poměrně ostře argumentují tím, že jsme se jako ČR zavázali k mezinárodním úmluvám.. V tom případě je ovšem zajímavá zkušenost Německa, kde naopak v posledních letech navýšili kapacity lůžek.
PS nekomunikuje, to je setrvalý jev, zápisy z jednání jsou pravidelně s několikaměsíční prodlevou, souhlasím, že je to ostudné.. Pokud tomu rozumím, tak sekce AP byla novými členy cíleně kastrována, tak zbývá HOP, a formulovat snad konkrétněji požadavky, a snad komunikovat s lékaři v PN.
Jsme obvykle podezírání z nekalých zájmů.. Můj zájem je tedy jediný, mít možnost dostat dekomp. pac. včas na oddělení, když je třeba, a dostat ho zpět adekvátně zamedikovaného, edukovaného..
Líbilo se mi dánské dotazníkové šetření v PN, kolik dekomp. pac. musí lékaři propouštět z kapacitních důvodů, to číslo bylo zveřejněno právě v době předvolební kampaně, a Dánská asociace psychiatrů pak dosáhla větší pozornosti, více peněz na psychiatrickou péči i došlo k navýšení lůžek, museli si ale také najmout mediální agenturu. .
Reformátoři umí média, koneckonců na to mají dotace a celé odd, na MZ, vzpomínáte, kolik jich nyní Válek propustil? My média neumíme, jsme neviditelní.. Máme jen tady tyto stránky.. A pak tu máme novináře, u kterých si AKS a Fokus články snad objednávají.
Domnívám se, že vývoj bude následovný, rušení kapacit lůžek, přesun psychiatrie do soukromého sektoru, mobilní týmy nebudou postačující, a časem se bude omezovat i jejich provoz, jako se to děje nyní v Terstu.. .
Když je v České republice ta krize zdravotní péče v oboru dětské a dorostové psychiatrie, mohla by tedy alespoň být běžně ke koupi v českém jazyce bazální souhrnná učebnice nebo skripta dětské a dorostové psychiatrie pro pediatry a psychiatry, co mají zájem o rozšíření svého odborného obzoru i poskytované zdravotní péče v tomto oboru. Po 10 letech reformy psychiatrie nebylo dosaženo ani takové triviality… SAD BUT TRUE…
Hlavně že nás narcistní profesoři psychiatrie oblažují svými editorialy a zápisy ze schůzek s ministrem zdravotnictví bez jakéhokoli konkrétního hmatatelného výstupu pro běžnou každodenní praxi ambulantního psychiatra. Největším výdobytkem reformy psychiatrie tak pro psychiatrické ambulance nadále zůstává zrušení všech regulací objemu poskytnuté a vykázané zdravotním péče zdravotním pojišťovnám, což (nezastírám) je celkem fajn… :-)) Člověka to alespoň motivuje nevyhýbat se PRÁCI ambulantního psychiatra. To je „HOLLÝ“ fakt… :-))
Myslím, že se mýlíte ve věci ne-regulací jako výdobytku reformy. Ten, kdo z nich může mít prospěch není ambulantní psychiatr, ale pacient, který se rychleji dostane ke kvalitním depotům.
Jak je to s prací pro pacienty? Ošetří jich “ neregulovaný“ psychiatr 10,20,30 či 100 denně ? nebo 50? či 200? Všechny ve stejné kvalitě? Co je správně? Je ten, kdo jich ošetří 10 neschopný hlupák, který si neořezal tužku, lenoch, kdežto ten se 100 denně je reformní hrdina a finanční vítěz? Není náhodou odstranění regulací cosi jako odstranění brzdy v autě?
Budujeme tzv. třístupňový model psychoterapie, který obsahuje, správně, supervize a současně se holedbáme ne-regulacemi?
Když nám podobnou konstrukci sebe-ne-regulace předvede neurotický pacient ( chce mít současně hodně žen, ale nechce, aby na sebe žárlily) tak jej léčíme. Když to předvádíme sami, tak…tleskáme?
Není důsledkem ne-regulací pro práci spíše znehodnocování naší práce? Třeba nejnižší hodnotou bodu (viz návrhy ZP pro DŘ)? Jak máme zvyšovat cenu naší práce?
Jak jsme v tomto světle viděni společností? Proč jsou nedostupné služby, když nejsou regulované? Neměly by , díky ne-regulacím, psychiatrické ordinace růst jako houby po dešti?
Nejsou náhodou regulace smysluplnou informací o kapacitě a výkonnosti systému?
P.S.: a není to nakonec tak, že v ostatních medicínských oborech regulace sice existují, ale ZP je většinově neuplatňují?
co dál?
Můžeme mít psychiatrii jako v Německu
https://www.expatica.com/de/healthcare/healthcare-services/mental-health-in-germany-346138/#therapy
.
Léčba v komunitě, léčba v domácím prostředí se nemá týkat jen psychiatrie, ale i ostatních oborů, včetně intensivní medicíny. Pryč s nemocničními lůžky, pryč s omezováním, technika nám pomůže léčit v rodinném kruhu i nejzávažnější nemoci. Mobilní JIP a mobilní operační sály jsou naší budoucností.
Než začnete vykřikovat, že na to není personál, tak si uvědomte, že lékař může být každou vteřinu on line, že JIPové sestry zvládnou samy různé akutní stavy a že proškolením tisíců peer pracovníků dosáhneme lepších výsledků u recovery AIM, EP, u polytraumat. Pacient již nemusí být nuceně ( a často kurtován!!!!!! a téměř pokaždé tlumen silnými farmaky!!!! velmi často tzv. opiáty!!!!) na mnholůžkovém JIP či ARO.
https://www.irozhlas.cz/fotogalerie/9023142
Dnes máme 55 let od zveřejnění Manifestu Dvatisíce slov, který vešel do našich dějin.
Snad nebude příliš odvážné text pana profesora Hoschela přirovnat k tomuto významnému dokumentu.
Zde je krátký výňatek z původního textu, který si v plném rozsahu můžete přečíst na odkazu níže.
„Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zase nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.“
https://cs.wikisource.org/wiki/Dva_tis%C3%ADce_slov
další výročí :…Oč jde chartistům, víme. Ale co chtějí ti druzí? Také rozvrat, konfrontaci, návrat ke kapitalismu? (…) Ne. Tento záměr nevyjde. Trpělivost má své meze. Existuje poučné přísloví: ‚Kdo seje vítr, sklidí bouři.‘ Je na čase, aby si každý, kdo se pokouší hrát s ohněm, tuto pravdu uvědomil. (Rudé právo, 30. června 1989)…
https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/zverejneni-petice-nekolik-vet
Chtěl bych poděkovat panu profesoru Hoschlovi za text, v kterém mnoho kritických slov míří do našich vlastních psychiatrických řad.
Velký dík patří také redakci Ambulantní psychiatrie za to, že umístila vedle sebe texty prof Hoschla a paní RNDr. Chrtkové. Vzniká tím krásný podnět a prostor pro diskusi.
Je vidět, jak se pohledy na psychiatrii a péči o duševně nemocné mohou lišit t různých stran. Psychiatrii nemůže nic pomoct víc než otevřená diskuse. Ta může rovněž pomoct k tomu, aby psychiatrie, psychiatři a psychiatričtí pacienti nebyli dále stigmatizováni.
K tomu je ale zapotřebí, abychom my psychiatři dovedli jasně vyjádřit svůj postoj a naší představu o tom, jak můžeme svým pacientům a celému procesu péče o ně prospět a jaké nám v něm náleží místo. Potom můžeme o svých názorech diskutovat s těmi, kteří to vidí jinak. Celému hnutí by určitě prospělo, kdybychom se jak my, psychiatři, tak i druhá strana, která chce psychiatrii z gruntu změnit a reformovat přestali cítit jako majitelé klíčů a zjevených pravd a místo toho své představy jasně formulovali a podrobovali veřejné diskusi.
Pan profesor má pravdu, že v tomhle bodě zcela selhává Výbor PS, který nevydává jasná stanoviska, působí zmateně, bojácně a buď strká hlavu do písku, nebo hrozí velkými nejasně definovanými pravdami a nevratnými škodami, které by mohly vzniknout, kdyby se o těchto pravdách začalo diskutovat.
V téhle souvislosti nerozumím větě prof. Hoschla: „ A když ještě psychiatři sami o sobě napíšou, že se peníze až dosud na reformu alokované promrhaly a nic se neudělalo, tak si nemohou myslet, že dostanou ještě nějaké další“. Pokud má vzniknout jasná diskuse, pak se přece buď peníze na reformu využily dobře a to může Výbor PS jasně prokázat, nebo se dobře nevyužily, a pak by se to mělo jasně pojmenovat a měla by se vést otevřená diskuse o možné nápravě. Nechce se mi věřit, že pan profesor, který se přátelil s Ivanem M Havlem a spolupracoval s dalšími disidenty, zde nabádá k zatajování pravdy a hlásání nepravdy. Určitě to tak nemyslel, a bylo by dobře, aby svou větu upřesnil.
Panu profesorovi chci také poděkovat za neobvyklou sebekritiku, když píše, že současné psychiatrii chybí osobnosti. Obávám se, že má pravdu. A pokud ji má, tak je to důsledkem selhání instituce, v jejímž čele dlouhá léta stál. Jejím hlavním nebo jedním z hlavních úkolů přece bylo tyto osobnosti vychovat. Bylo by dobře, aby se pan profesor zamyslel nad tím, proč se to nepovedlo.
Dr. Horáček a Dr. Chrtková vymezují pomyslné hřiště, kde se může odehrát diskuse, podívejme se jak vypadá.
Horáčkův text se týká digitalizace našich životů a „komnat ozvěn“, uvádí konkrétní příklad, neprůhledný průběh voleb do sekce ambulantní psychiatrie Psychiatrické společnosti a navazující krizi důvěry. Mluví dovnitř psychiatrie, chce, abychom z komnat vystoupili a začali spolu znovu mluvit. V jedné jediné větě píše, že podle jeho názoru je reforma neúspěšná.
Dr. Chrtková na editorial reaguje výčtem, podle jejího názoru, úspěchů reformy. Píše o tom, jak se pacienti účastní diskusí nad reformou a jak je to důležité, jak se cítí být s reformou mocní a nikoli bezmocní. Vyjmenovává některé reformní kroky, které považuje za dobré. Píše, aniž by o tom v Horáčkově textu bylo jediné slovo, že se bojí zastavení reformy. Vytváří tak atmosféru, jako by pacientům někdo bránil v dobré léčbě, jako by lékaři jednali proti zájmům pacientů.
Je to ideologický text, který ve skutečnosti na Horáčkův editorial nereaguje, nijak nedoplňuje, nenavazuje, neklade také žádné otázky. Zdá se, že text je jen příležitostí k sebeprezentaci.
Hřiště je tak vyměřené asymetricky, smí se hrát jen na jednu branku, je požadován sebezpyt psychiatrů a pochopení, že nemocní, respektive jejich zástupci smí hrát celý zápas přesilovku. Je vyžadováno, aby reforma nebyla kritizována, ale pouze chválena, jinak skončí.
Nekritizovatelnost reformy snad nepožaduje Dr.Höschl, jak upozorňuje rozpačitý kolega.
Mě těší dvě věci.
První je že editorial Psychiatrie, neprávem opomíjená disciplína, si udržuje prst na tepu doby podobně jako editorialy R. Balona (např. Psychiatrie č.3/2015) a dalších.
Druhou je vzácné, ale nesmírně důležité připomenutí, že reforma psychiatrie začala hned po roce 1989.