Kroměříž – Poučení z krizového vývoje aneb proč je důvod pouze k umírněné radosti

Znovu blahopřejeme a smekáme před osobní odvahou kolegů z Kroměříže, kteří se vzepřeli nepřijatelnému.

Co se tedy vlastně stalo?

Rezignovavší ředitel léčebny (mohl by to být kdokoli jiný) byl dosazen politickým tlakem ze strany tzv „Reformníků“ za vlády minulé politické garnitury.  Stejně jako jiný do NUDZu.

Reformníci (a povšimněme si, že jich zas tak mnoho není) dokázali v minulých letech infiltrovat ministerstvo zdravotnictví a svými vazbami na úředníky spustit reformu, především však rozdělovat a čerpat dotační peníze a rozdávat vliv.

Současný ministr zdravotnictví je následně moudře z ministerstva vyhnal, jakmile jim skončila politická podpora.

https://ambulantnipsychiatrie.com/2023/04/27/ministr-zdravotnictvi-a-reforma-psychiatricke-pece/

Můžeme se tedy radovat z rezignace ředitele léčebny?

Zčásti.

Je nutné si uvědomit, že Reformníci nadále ovládají Výbor Psychiatrické společnosti, ne zcela legitimní výbor sekce ambulantní péče a sekci psychoterapeutickou.

Co možná všichni nevědí, tak úhrady v psychiatrických nemocnicích (léčebnách) jsou nastaveny tak, že pokud léčebny plní vynucené „reformní plány“, tedy drastický pokles počtu lůžek a nesmyslné zkracování doby hospitalizací, dostávají od pojišťoven o 10% více úhrad než je běžné. Nicméně pokud tyto plány neplní, dostávají o 10% úhrad méně než je běžné. Kouzlo je v tom, že se nelze chovat „neutrálně“, běžná platba v tomto diktátu není možná, neboť „kdo není s námi, je proti nám“.

Jak je to tedy s psychiatrickou reformou?

Je obtížné akceptovat, že v 21. století jsou stále v  České republice hospitalizováni duševně nemocní pacienti mnohdy na 6 až 8 lůžkových pokojích, že objednací doba k pedopsychiatrovi je 6 měsíců a k psychiatrovi pro dospělé 3 měsíce. Tristní pohled na zanedbané budovy mnoha psychiatrických zařízení není dokladem prosperity oboru.

Psychiatrie byla v ČR byl desítky let hrubě podhodnocena společensky i finančně.  Ve většině rozvinutých zemí se ze zdravotního pojištění na psychiatrii alokuje mnohem větší procento financí než v ČR. V naší zemi bývala psychiatrie jak veřejností, tak zbytkem medicíny často znevažována a podceňována.

Lídři psychiatrie nedokázali v minulých desetiletích tento vnější postoj zvrátit. Důsledkem je kumulující se vnitřní dluh jak v materiální, tak v personální oblasti.  Na rozdíl od jiných, lépe prosperujících oborů medicíny.

Proč absolventi lékařských fakult nechtějí pracovat na psychiatrii?  

Právě z těchto výše uvedených důvodů. Komu by se chtělo pracovat v podfinancovaném, podhodnoceném oboru, kde mimo několika zvelebených klinik jsou pracovní podmínky na úrovni 19. století?  Zvláště v porovnání s ostatními obory medicíny, kde pokrok a investice nemilosrdně uhání vpřed. Chaotický a stále se měnící systém vzdělávání v psychiatrii rovněž odrazuje.

Přísliby zázračného řešení

Současně probíhající reformě psychiatrické péče lze nejvíce zazlívat, že upoutává pozornost směrem, který nevede k řešení výše uvedených problémů. Slibuje zázračný efekt, který kupící se problémy vyřeší novým, dosud nevyzkoušeným způsobem. Tuto rétoriku známe ze společensko-politického dění 20. století a máme zkušenost, že výsledky nebyly příznivé.

Hnutí za obnovu psychiatrie kritizuje reformní psychiatrické hnutí především za to, že neřeší problematiku oboru, svojí činností odvádí pozornost od základních problémů, přičemž zlepšování a nabídku sociálních služeb zaměňuje za reformu medicínského oboru.

Změnit současné směrování psychiatrie bude jistě obtížné a zázračný recept nikdo nemá.

Je hodné ocenění, že přes současné podmínky funguje psychiatrická péče v mnoha zařízeních dobře a že většina psychiatrů a zdravotníků se nadále úspěšně snaží poskytovat dobrou péči za cenu velkého osobního nasazení.

Kritikou současného vedení české psychiatrie nechceme úsilí těchto kolegů snižovat, chceme, abychom všichni měli pro svou práci co nejlepší podmínky.

Tak tedy:

Zkusme se společně zamyslet nejen nad tím, co nechceme, ale co by se mělo stát, aby se věci vyvíjely lepším směrem.

Jak již bylo zmíněno, zázračný recept není.

Co Vy, psychiatři, si tedy myslíte o tom, že by se mělo stát, aby se věci vyvíjely pro nás všechny příznivěji?

Ať již pracujete u lůžka, na výukovém pracovišti, v ambulancích i jinde.

Zejména je pro nás všechny cenný názor mladších kolegů, kteří budou pracovat v psychiatrii velmi dlouhou dobu.

Zkusme začít diskuzí pod tímto příspěvkem – jistě nebude zbytečná. 

HOP + AP