Vážené kolegyně a kolegové,
pan redaktor Švamberk ve svém článku přistupuje k horšící se dostupnosti zdravotní péče správným způsobem.
Je nutné si uvědomit, že pacient jako pojištěnec má smlouvu se svojí zdravotní pojišťovnou, která se mu zavazuje za jeho pojistné zabezpečovat služby. Tyto jsou definovány ve smlouvě (patrně jsme ji nikdo pořádně nečetli), stejně jako například v případě havarijní pojistky automobilu.
My, zdravotnická zařízení, jsme službou, která přímou smlouvu s pojištencem nemá.
Není tedy naší zodpovědností, že některé služby jsou pojišťovnami zabezpečeny nedostatečně.
A ve vyjmenovaných případech (včetně psychiatrie) – viz článek – se zabezpečení horší.
Správně tedy autor poukazuje na to, že pojištěnec – pacient, pokud nemůže sehnat svého v našem případě psychiatra, se má obracet na pojišťovnu, aby mu zdravotní službu dle smlouvy zajistila.
Jak však všichni víme z každodenní zkušenosti, přijímání velkého množství nových pacientů do naší péče je z hlediska kapacity obtížné.
V oblasti pedopsychiatrie kolaps již nastal.
V oblasti psychiatrie pro dospělé se nyní pohybujeme tam, kde byla dětská psychiatrie před několika lety.
V případě psychiatrie pro dospělé je situace pro osoby, které potřebují a shánějí psychiatrickou péči, těžce únosná.
Hodně sil všem zúčastněným přeje
AP
Je mi líto až desítek pacientů, které musím každý týden odmítat, neboť na ně nemám kapacitu. Telefonují kam to jde a všude mají plno. Být na jejich místě, byl bych zoufalý. U pedopsychiatrů je to úplná katastrofa.
Jak správně autor píše, pokud musíme být IT specialisty, ekonomy a uklízeči, nemůžeme léčit.
Tohle je ta „Reforma psychiatire“ ? Hlavně že se oficiálně vše daří. Čest práci!
Komentář ke článku Alex Švamberk: „Síť zdravotní péče se trhá“
Jsem přesvědčena, že psychiatři pro dospělé jsou dnes taktéž „ohrožený druh“ a stávají se nedostupnými v době, kdy jsou stále více zapotřebí. V návrhu na řešení se mi jeví tři možné varianty:
Navýšení hodnoty bodu v psychiatrické ambulanci pro dospělé stejně jak tomu nastalo v psychiatrické ambulanci pro děti a dorost za účelem, aby si ambulance samy z těchto prostředků zajistily personál, který by umožnil optimalizaci využití jejich odborné péče a/nebo
převzetí narůstající ambulantní péče nově vzniklými zařízeními reformy psychiatrické péče – ta se pak musí k tomu explicitě hlásit a ambulance tam budou nové pacienty odkazovat, nebo
situace bude vyhodnocena jako v dohledné době neřešitelná a vláda bude muset provést reformu zdravotnictví s jinou formou financování péče, která se stane pro občany více dostupnou.
Doporučuji kolegům přečíst si diskusní fórum v posledním číslem Medical Tribune z 11.10.2022 na téma „Jak zlepšit dostupnost a kvalitu dětské psychiatrické péče. Dočtete se, že situace byla zapříčiněna nastaveným systémem vzdělávání a generační obměnou, navrhují se centra pro vzdělávání dětských psychiatrů, otevírají se dříve uzavřená nebo nová lůžka pro pedopsychiatrii.
Mluvčí Ministerstva zdravotnictví „jako stěžejní vidí spolupráci mezi odborníky v oblasti školství, zdravotnictví a sociální – tedy multidisciplinární spolupráce, která se může etablovat nejen ve specializovaných centrech duševního zdraví, ale také v týmech na školách a ve školských zařízeních a tam, kde tyto týmy nejsou při běžné činnosti těchto odborníků“. Ředitelka neziskové organizace Dům tří přání, Mgr. Miroslava Flemrová je přesvědčena, že by pomohlo podporovat vznik multidisciplinárních center než budovat lůžkové kapacity pro děti v nemocnicích. Poukazuje na potřebu informovanosti a prevence, tím odlehčení tlaku na kapacity psychiatrické péče.
Jistě víte, že dospělí psychiatři nyní mohou akutně ošetřit jedince mezi 15 až 18 roky, pak však již není uvedeno „kam s ním“.
Zaujal mě příspěvek od pana primáře MUDr. Pavla Theinera, PhD., že v dohledné době by zlepšení pedopsychiatrické péče považoval za zázrak. Doporučuje nalákat kolegy dospělé psychiatry, pokud by bylo pro ně nějak výhodné pracovat s dětmi a dospívajícími. Například finančně. Nárůst potřeby péče je dán obrovskou vlnou dospívajících, kteří se sebepoškozují, opakovaně páchají sebevražedné pokusy a mají zásadní problémy s regulací emocí. Taková intenzivní a systematická péče může být organizována ambulantně, krizové kontakty problémy neřeší. V ambulantní péči by pak měli být odborníci zbaveni zbytečné administrativy, měli by dostat příspěvky na zdravotní sestru či sekretářku, aby svůj čas využili naprosto efektivně pro péči o pacienty.
Zdá se mi, že v této krizové situaci mluvíme více jazyky a bude zajímavé, kterému jazyku budou rozhodčí rozumět.
Marta Holanová