Reakce na článek pana Winklera k reformě psychiatrické péče
Jsem alergický na různé akční plány, poněvadž do nich mluví většinou spousta lidí (někdy i těch, kteří věci málo rozumí), hlavně teoretiků s představami, jak by měly věci fungovat „v příštím století“. Mnohdy jim (plánům) chybí stanovení základních potřeb (v našem případě nemocných) a jejich postupného logického naplňování „od základu po komín“. Často je jejich největší potíž (těch plánů), že jsou příliš akademické a nevycházející z praxe.
Popravdě, při čtení druhého odstavce jsem ztratil chuť, číst dál, neboť ten pisatel neví, o čem mluví. Na začátku přípravy a ani v průběhu realizace reformy nezaznamenal základ – stanovení opravdových potřeb duševně nemocných vycházejících ze znalosti života a problémů nemocných. Uvedené potřeby stanovili lidé, kteří o nich málo vědí (z pohledu každodenního žití), a proto byly a jsou pro aktuální reformu nepoužitelné. Současná reforma je totiž postavena tak, aby se něco dělalo (pokud možno dlouho) a ve své podstatě se nemuselo nic změnit.
Mně v reformě osobně chybí základní cíl – minimalizace důsledků nemoci pro další život. Nemyslím si, že základem pro dosažení tohoto cíle je deinstitucionalizace a už vůbec ne CDZ, které uvedený cíl v podstatě nezajímá. Pro dosažení toho cíle není forma až tak důležitá, ale co ta forma obsahuje uvnitř. Tady je zakopaný pes – obsah péče není určen ve vztahu k danému cíli. Nepodezírám reformátory, že tento cíl nestanovili úmyslně, ale jednoduše ho ani nevnímali/jí. K uvedenému cíli musí přispět dobrou léčbou a spoluprací s ostatními odborníky při rehabilitaci nemocného, tedy minimalizaci důsledků nemoci pro další život. Sociální služba by měla podporovat lékaře při léčbě a odborníky při minimalizaci důsledků nemoci. Problém je ale v tom, že ti odborníci na „minimalizaci“ v ČR nejsou. V české reformě chybí jeden článek – odborníci na minimalizaci důsledků nemoci (psychologové, speciální pedagogové a terapeuti znalí nemoci). Jestliže tedy pisatel uvádí, že jsme začali – dovodil jsem si, že správně – reformu deinstitucionalizací, tak se velice mílí. Každý nemocný totiž touží po minimalizaci důsledků své nemoci pro další život a k tomu nezbytně potřebuje rehabilitaci, která v systému péče o duševně nemocné (schizofreniky – u ostatních nevím) CHYBÍ.
Z uvedeného vyplývá, že je nezbytně nutná potřeba změny systému péče o schizofreniky (duševně nemocné) v níž bude rehabilitace začleněna. Z této skutečnosti vyvozuji dále, že reforma měla začít nikoli deinstitucionalizací, nýbrž přípravou odborníků na „rehabilitaci“ a též sociálních služeb na práci s duševně nemocnými (především ve smyslu dobré znalosti příslušné duševní nemoci na kterou se chtějí orientovat a metodiky přístupu k těmto lidem). Je třeba se pozastavit na tím, proč někteří pro reformu nic neudělali. Osobně patřím k těm, který pro schizofreniky pracoval s nasazením a mám v tomto ohledu čisté svědomí.
Jsem zastáncem názoru, že nejlepší by bylo na současnou reformu rychle zapomenout a udělat v oblasti navázání na lékařskou péči rehabilitací a sociálními službami nový poctivý kus práce, který bude především pro nemocné, a ne pro ty, kteří dělají reformu proto, aby se opravdově nic nezměnilo, poněvadž ten předcházející a současný stav jim velmi vyhovuje, jelikož nemusí měnit především sami sebe a své přístupy.
V celém textu se nevyskytuje zmínka o posilování ambulancí psychiatrů a podporujících služeb v rámci ambulancí pro nemocné, když se bude omezovat rozsah hospitalizací. Řeší to vůbec reforma? Má ta reforma v tomto ohledu nějaké systémové řešení (CDZ za ně nepovažuji)?
Omlouvám se za upřímnost, ale mně ten článek přijde jako příspěvek na sjezdu KSČ. Ať se děje, co se děje, na papíře všechno funguje a máme skvělé perspektivy. Jako když JZD vykazovaly velké výnosy a při tom byly sýpky prázdné. Z pohledu demokracie článek beru jako názor, který však je třeba argumentačně vyvrátit na základě reality péče o duševně nemocné. Je potřeba více kvalitní psychiatrické ambulantní péče (některé případy popisuji v knize Schizofrenie a rodina).
Mgr. Josef Svoboda, speciální pedagog, který v roce 1990 zřídil první službu rané péče pro děti v ČR. V roce 2012 založil službu pro nemocné schizofrenií DOTYK jako rehabilitační terénní službu a sestavil metodické návody pro přístup k rodičům schizofreniků a pracovníkům DOTYKu.
Bližší informace na:
https://schizofreniearodina.cz