Dva roky s Ambulantní psychiatrií

Hlavu vzhůru, nic se nám nestane!

Dva roky předsedou Sekce ambulantní péče PS

Když před dvěma roky odstoupil dosavadní předseda Sekce ambulantní péče PS David Vaněk, stal jsem se předsedou já. Moje zvolení nebylo jednomyslné a předsedou jsem se stal také proto, že o tuto funkci nikdo jiný nestál.

Výbor sekce, který má 9 členů,  jsem převzal rozštěpený na 3 skupiny:

• Skupina členů, domnívajících se, že ambulantní psychiatři se nacházejí v nejlepší možné situaci, „nikdy jsme se neměli lépe“, není třeba nic zlepšovat a naopak je potřeba být nenápadní, abychom na sebe neupozorňovali a nepřivolali na sebe nějaké neštěstí
• Skupina členů, domnívajících se, že je potřeba aktivně usilovat o zlepšení prestiže a podmínek k práci pro ambulantní psychiatry
• A skupina, které konfrontace mezi prvními dvěma skupinami děsila

Výboru jsem předsedal v poměrně turbulentní době. Z veřejných událostí zmíním:

• Pandemie Covidu 19 a její vliv na společnost a poskytování zdravotní péče vůbec
• Válka na Ukrajině a následnou energetickou a možná i ekonomickou krizi a z ní vycházející výraznou inflaci, která se nás také dotýká

Z událostí českého psychiatrického prostředí bych chtěl zmínit:

• Objevení přílohy 3 v stěžejním dokumentu Reformy psychiatrie v ČR (Národní akční plán pro duševní zdraví 2020-2030), kde se nachází výrazná kritika psychiatrických ambulancí a je zde nastíněna jejich temná budoucnost
• Následné vytvoření webu ambulantni psychiatrie.com a jeho (ne)přijetí českou psychiatrickou nomenklaturou
• Praktické dopady probíhající (proběhlé) Reformy psychiatrické péče, kdy se nové typy zařízení nějak zapojily do systému psychiatrické péče, pokud vznikly.  Jiné plánované nevznikly a jiné byly podle plánu ve své činnosti omezovány Za celou dobu mého předsednictví se mi nepodařilo překlenout rozpor mezi znesvářenými skupinami v našem Výboru. Rozpor došel dokonce tak daleko, že se Výbor nebyl schopen dohodnout na vydání jednotné zprávy ani o průběhu našich schůzek. Proto jsem sáhl k tomu, že veřejnosti předkládám zápisy, kde jsou uvedeny různé škrty a různá doplnění včetně autorů těchto zásahů.

Postoje jednotlivých skupin se za poslední 2 roky do určité míry posunuly:

• Členové první skupiny vnímají situaci české psychiatrie jako dobrou a ve své snaze na sebe neupozorňovat jsou výrazněji proto, aby veřejnost dostávala informace až po důkladném zvážení, zdali budou prospěšné a nekolizní s oficiálním směrem.
• Členové druhé skupiny chtějí naopak vyvolat širší diskusi, nevnímají situaci v celé české psychiatrii jako dobrou a ve svém vnímání potřeb ambulantních psychiatrů se postupně posouvají od jednotlivých ekonomických požadavků k tomu, aby se zvýšila prestiž ambulantní psychiatrie, aby ambulantní psychiatři měli důstojné podmínky pro svou práci, nehrozil jim syndrom vyhoření a aby měli s kým spolupracovat v jiných segmentech poskytované psychiatrické péče
• Třetí skupina zůstává na svém.

Naše diskuse byly tak hodně ovlivněny tím, že jsme si po náročném denním pracovním programu těžko hledali čas na společné setkávání. Naše schůzky často probíhaly v pozdních večerních hodinách, účast na nich byla mnohdy malá a únava přítomných se odrážela v kvalitě diskusí.

Osobně nepovažuji své působení ve funkci předsedy Sekce za nijak úspěšné.

Přál bych si, aby ambulantní psychiatři nabyli sebevědomí,  protože se reálně starají o velkou masu pacientů, jsou za ně plně zodpovědní, mnohdy tak činí s malou podporou jiných psychiatrických zařízení.  Myslím si, že všichni odvádíme obrovsky kus práce, mnohdy v složitých podmínkách a že naše péče je velmi efektivní a velmi levná. Také bych chtěl, abychom si uvědomili, že jsme odborníci s obrovskou klinickou zkušeností.

Přál bych si překonat různé informační bariéry, kdy jsou některé názory považovány za škodlivé a někteří z nás považováni za nesvéprávné do té míry, že je  potřeba je před některými informacemi chránit.

Osobně vytýkám architektům reformy psychiatrie, že se moc zaměřili na vytváření jednotlivých projektů a jejich popisování zevnitř a méně se zaměřili na psychiatrickou péči a její poskytování jako celek. Vznikly tak instituce, které nepracují efektivně a jsou velmi drahé. Jiné, kvůli nedostatku prostředků vůbec nevznikly. A ty, které byly zrušeny, bolestně chybí.  Zhoršila se tak dostupnost a pravděpodobně se zhoršila a bude dál horšit kvalita psychiatrické péče. Když se čelná představitelka reformy holedbá tím, že ve své ambulanci denně odmítá 10 pacientů, protože má naplněnou kapacitu, tak to přece není v pořádku. A jestliže to takhle vypadá v Praze, jak to vypadá v jiných oblastech?

Mám o českou psychiatrii strach a byl bych moc rád, aby o nastalé situaci byla vedena veřejná diskuse. Pokud se v ní ukáže, že můj názor není správný a že je na tom naše psychiatrie lépe, než si myslím, budu moc rád.

Byl bych rád, aby ambulantní  psychiatři nabyli sebevědomí a této diskuse se účastnili. Uvědomuji si, že jim v tom brání mnohdy i přetíženost. Myslím si ale, že k budoucí organizaci české psychiatrie máme co říct.

Přeji  výboru Sekce ambulantní péče, který vznikne z listopadových voleb, ať se mu daří pokročit v těchto úkolech dál, než se to podařilo stávajícímu výboru.

To zdali budou v novém výboru spíš té nebo oné skupiny je nyní otevřené. Chtěl bych, ale aby se jim podařilo najít společnou řeč ve prospěch psychiatrie, aby se nebáli pojmenovávat problémy a aby se nebáli se k nim vyjadřovat.

Novému výboru rovněž přeji, aby si našel cestu k představitelům Ambulantní psychiatrie a naučil se na jejich užívat jejich web www.ambulantnipsychiatrie.com , publikovat na něm své názory, ať jsou jakékoli a diskutovat o nich.

Zdeněk Šolle

13.09.2022