Moje osobní zkušenost s tzv. reformou psychiatrie.
Pracuji 27 let v Karlovarském kraji, kde není žádná psychiatrická léčebna. Máme k dispozici 25 lůžek akutních a 25 psychoterapeutických v ostrovské nemocnici. V oboru jsem od roku 1994, posledních 20 let v ambulanci. Zaměstnávám psychiatrickou sestru. Jako každý z nás mám rozsáhlou síť spolupracujících ordinací psychologie, neurologie, logopedie, sociálních pracovníků.
Je jedno, jestli pacient potřebuje kvalitní psychoterapii, neurologické vyšetření, nebo pomoci zúřadovat přihlášení na úřadu práce. Součástí takové sítě je každý z nás lékařů.
Takto nastaven jsem byl velmi otevřený k tzv. reformě a očekával jsem, co bude. Psal se rok 2007. V kraji nás bylo v ambulancích málo, je zde málo lůžek….
Zpočátku, po vyhlášení reformy v senátu ČR v r. 2007, se nedělo vůbec nic.
V roce 2012 vyšla studie „Mapování stavu psychiatrické péče“, v r. 2013 vznikla „Strategie reformy“.
Z obou textů bylo zřetelné, že autoři něco chtějí říci, mají snahu a chuť, ale pořádně neví, co chtějí, jak to uchopit a jak dosáhnout cíle.
V roce 2016 jsem vyslechl program IPVZ zabývající se reformou. Velmi mě překvapilo, že nikdo v té době stále nevěděl, jaký by měl být jiný cílový stav, než zrušení psychiatrických lůžek. Nevěděli, jakou cestou k němu dojít. Bylo to dokonce vydáváno za klad, s tím, že “ se všechno nějak udělá za pochodu“. Vyslechl jsem si tedy další příspěvky na téma ve Špindlerově Mlýně a v Jeseníku.
Pro jistotu jsem si zopakoval o rok později seminář v IPVZ, abych zjistil, že stav rozdělanosti, nehotovosti a nekoncepčního chaosu trvá a stav marketingové upovídanosti roste.
V roce 2018 jsem se na semináři krajského úřadu dozvěděl, že je v dobřanské nemocnici 300 (tři stovky) pacientů z karlovarského kraje, hospitalizovaných více než 5 let, že psychiatrů je v kraji málo a že nejsou schopni se o takové množství lidí postarat. Proto vznikne CDZ.
Zapochyboval jsem, nahlas, o množství takových pacientů v léčebně i o neschopnosti ambulancí se postarat o člověka po několikaleté hospitalizaci. Také jsem nabídl kapacitu své ordinace – budete-li mít pacienta z Karlovarska, stačí jej objednat.
Na pacienty „zbytečně hospitalizované více jak 5 let“ čekám dodnes. Nikdo z kraje, z PN, CDZ, žádná rodina, nikdo z těch avizovaných 300 pacientů se nikdy neozval. Když si dnes čtu o tom, že v ČR již takových pacientů opustilo léčebnu vloni už 2500, ptám se, kde jsou? Proč nikdo z nich nepřišel do mé ordinace? O mediálně proklamovaných pacientech po zbytečných 20 ti letých hospitalizacích ani nemluvě.
Za sebe nemám dojem žádné promyšlené strategie, která by se realizovala ve prospěch pacientů. Nevidím v praxi žádný pokrok, který by se jen přibližoval mediálně presentovaným úspěchům.
Vidím souvislé tápání, vlamování se do otevřených dveří, ostrakizaci ambulantních psychiatrů, vylučování z diskuse. Vidím mediální chrlení nesourodých a neověřených informací, jako v HN 21,1,2021 ale v praxi kromě „Velkého Čerpání Fondů Korporacemi“ nic.
Vlastně něco ano. Vzniklé CDZ v našem kraji se „stará“ o ty z mých pacientů, kteří jsou bezproblémoví, klinicky stabilní již několik let, mají svá rodinná zázemí, svého lékaře, medikaci, léčebný plán. Proč se CDZ nestará o těch 300 nebohých?
Odposlechnuto od pacientů – ty CDZ moc nebaví, smysl nevidí, někdy jim pracovníci CDZ překáží (občas slyším, jak jsou vlezlí, že pořád chtějí vyplňovat dotazníky, nebo by pořád jen chodili na kafíčko… jedné pacientce „case managerka“ zamkla léky k sobě do stolu v kanceláři a pacientka je pak neměla k dispozici. U jiné pacientky se domluvili s opatrovníkem, že jí převezme CDZ do péče, ale
pak už se nikdy neozvali, mám pro ně stále připravenou dokumentaci. Jednou se nějaká paní z CDZ snažila zasahovat do mé léčby tak, že měnila mojí medikaci, ale pak zjistila, že by k tomu také potřebovala atestaci z psychiatrie, a tak s tím přestala.…)
Omlouvám se všem, kteří „to myslí dobře“, ale rozdíl mezi veřejnými proklamacemi a skutečností je v našem kraji obrovský.
Na počátku jsem se těšil na konkurenci, byl jsem zvědavý a naivní. V praxi zjišťuji, že nejde o psychiatrického pacienta. Ten byl jen zneužit k přesměrování zdrojů a jejich toků od lékařů k sociálním agenturám. A k čerpání dotací.
Závěrem: psychiatrie je medicínský obor, nikoli sociální služba. To by si měli všichni ti, kteří byli zvoleni do výboru psychiatrické společnosti, uvědomit.
MUDr. Karel Moravec
Ambulantní psychiatr
Karlovy Vary